Tento minipříběh, spíše historka a vzpomínka na trampská mladá léta, se stal před 22 lety. Mnohé se od té doby změnilo, mnohé zůstává. Třeba slovenští medvědi, kteří ale v dnešním příběhu, podobni Godotovi, nakonec nepřijdou.
Sešli jsme se na žilinském nádraží, S Gogem a Tomem se znám, holky se přidaly na inzerát z nástěnky v menze. Čekali jsme spíše kluky, ale vypadají zkušeně, snad to tedy zvládnou. Zvláště Vierka, naše Slnko, je připravená: aby ulehčila báglu na zádech, chlubí se upilovanou hliníkovou lžičkou, sice se těmi zbývajícími 5 centimetry držadla (říká se tomu tak u lžíce?) bude špatně jíst, ale pár gramů se v horách jako když najde. No nevím.
Ve vlaku upřesňujeme plán na následující necelé dva týdny. Nepojedeme nakonec až do Banské Bystrice, ale plánovaný přechod Slovenského Rudohoří začneme v Čiernem Balogu. Prý je tu krásný prales, zachovalý v přírodním stavu. Bodejť by ne, jak by se tady, do prudkých kopců dostala technika. A pro koně to je z okolních osad daleko.
A pro jistotu, abychom se připravili na další dny, hned schováváme mapu a busolu (ano, i tak jsme tehdy chodili po horách, podle azimutu!) a rozhodujeme se první dva dny pralesem chodit naslepo. Máme jeden stan pro tři, ten necháme holkám a sami spíme pod širákem, ale ve skutečnosti spoléháme na tradiční seníky, lesácké boudy a přátelské hajné, kterými je Rudohoří pověstné.
No, zkrátím to. Popisovat nedotčený prales za slunečného letního dne je nevděčné, člověk se nevyhne frázím a klišé. Jsou zde místa vzdálená od civilizace hodiny chůze (a jinak než pěšky nepřístupná) a na lese je to zdát. Ale stezky tu vedou. A to je hlavní. Bloudíme dobrovolně celý den lesy a pasekami, nevšímáme si hub, na ně dojde ač se začínajícím soumrakem. Je jich tu totiž tolik, že nasbírat raneček svázaný z trička plný hub nám trvá tak asi 10 minut. Nenapadá nás, že to nemusí být jen odlehlostí kraje. Souvislost s jarním výbuchem nějaké ruské elektrárny (Černobyl) nás nenapadá, vždyť „soudruh prezident v televizi říkal, že se nic nestalo".
Hledáme nějaký ten seník, ale smůla, nikde nic. Už skoro potmě přicházíme k potůčku s chatičkou, k našemu překvapení zamčenou (to už se nám v dalších dnech nestane, vždy bude přístupná aspoň půda se senem). Holky se jdou rychle opláchnout, my tak cimprlichoví nejsme a jen připravíme oheň a uvaříme smaženici, žloutky neseme v zavařovačce. Pojíme a ukládáme se pod stříškou na verandě, ranní rosy se tedy nemusíme bát. Jen ten nasládlý puch je trochu podezřelý, snad to nejde z chatky.
A ne. Ráno zděšeně vidíme, kde jsme si ustlali. Asi 25 metrů od nás, přímo proti okýnku z chatky, je dvoumetrový pahýl stromu a k němu řetězem přivázaná mršina koně. Spali jsme přímo na krmidle pro medvědy. Medvědi se tu naučí chodit na pohodlnou potravu a devizový cizinec si pak za své mrzké dolary či marky koupí jeho život. Měli jsme štěstí, že dnes zrovna žádný neměl hlad (medvěd, ne cizinec).
V dalších dnech se na medvědy ptáme několika hajných. Ano, je jich tu plno, jeden z hajných přiznává pět povolených odstřelů v posledních čtyřech letech. My ale žádného nepotkáme. Smůla. Nebo štěstí?
