Při toulkách východní Afrikou míjíme stovky masajských vesnic a vzpomínáme na knihu o Bílé Masajce Corinně Hofmannové, Švýcarce, která se při dovolené v Mombase zamiluje do Masaje a odchází s ním žít do keňského vnitrozemí.
Nechápou ženy, my muži nechápeme tím více. To přece není možné, to musí být jinak. Třeba ti Masajové chodí v krojích kvůli turistům, doma vaří na plynu, mají splachovací záchody, moskytiéry a satelitní TV v ložnicích. A nebo nic z toho, ale pak se Corinna zbláznila. Chceme se přesvědčit na vlastní oči. Pro našeho řidiče (černého tanzanského rangera s večerníčkovským jménem Emanuel) nic není nemožné, hakuma matata.
Zastavuje u jednoho krallu někde mezi Serengeti a Ngorongoro, hned přichází náčelník v červené dece a brzy známe výsledek – za 30 USD nás pustí do vesnice a budeme přátelé. V landroveru je nás 6, to znamená 5 doláčů na osobu, no neberte to…
Jen jestli má náčelník svou vesnici pod kontrolou. Ti bojovníci s tenkým kopím se netváří moc přátelsky. Ale co, Masajové nejsou kanibalští, v nejhorším vezmou prachy a pak nás vyrazí. Jdeme ven.
Celá vesnice mimo starců (tedy osob nad 50 let) je hned na nohou. Nečekané množství domorodých Masajů se shromáždí před krallem, zvlášť muži a zvlášť ženy s dětmi. Dolar je tu mocnější než Bůh, takže se rozhodnou bílé mzungy uvítat velkým vítacím tancem a zpěvem. Přičemž zpěvem myslí jednoduchý nápěv doprovázený temným až výhružným brumendem, mručí muži, mručí ženy, mručet se snaží děti. K tomu se podivně klátí (každý jinak) dopředu dozadu, nohama podupávají do rytmu. Sem tam se projdou špalírem kolem nás, registrujeme jejich typickou obuv – kristusky z pneumatik. Jen jeden má sandály jak od Bati. Asi jsou od Bati, Bata má kousek od Nairobi velkou fabriku, která zásobuje půl Afriky. Později zjišťujeme, že sandálový podnáčelník mluví anglicky a je tedy váženou postavou.
A začíná typická část Masajských slavností, sounožné výskoky z místa, čím výše, tím lépe, čím víckrát, tím líp. Skáče vždy jeden předstoupený tanečník, občas se k němu přidá druhý, jednou dokonce netrpělivý třetí mladík. Pár veleskoků, tvrdý poslední dopad gumových podrážek a nastupuje další.
Ženy zatím mručí stranou hlavního dění. Ověšeny korálkovou bižuterií, s děravýma ušima s navěšenými těžkými ozdobami, některé obtěžkány dětmi v náručí. Mručení je tak nebaví, když chlapi nekoukají, tajně si také poskočí. Ale jen z nudy, to rozhodně v masajských tradicích není.
Když už jsme dostatečně uvítáni, otvorem v trnovém plotu vcházíme do krallu. Vesnice je kruhová, význam ohrady z trnových keřů kolem chatrčí plně chápeme, v minulých dnech jsme viděli zblízka dostatek slonů, lvů, gepardů, hyen a podobné havěti, která by si ráda přilepšila. Uprostřed druhá známka civilizace (po sandálech podšéfa) – čtyři černé cisterny na pitnou vodu. Ostatně jinou než pitnou vodu neznají. Mytí se zde nekoná, ani u lidí, ani u nádobí či šatů. V písečném prachu serengetských plání by to ostatně bylo zbytečné.
Rozdělí nás na dvojice, nás dva zve k sobě domů Sandálový Masaj. Ono to vlastně není přímo k němu. Maňaty patří ženám (které je samy staví), on jako správný Masaj jich má několik (každá ho stála 16 krav), domy musí pravidelně střídat, na to je masajský zákon. Před maňatou, kterou navštívíme, sedí stará mama, o kterou se stará nejstarší vnučka. Kolem se batolí nějaké děti, ale v domě není v tuto chvíli nikdo. Maňata je postavena ze silnějších dřevěných větví, stěny jsou spleteny z prutů a utěsněny naplácaným kravským lejnem. Suché už nesmrdí.
Nejdříve nic nevidíme, Masaj nás poslepu usazuje na nějaké prkno, později zjistíme, že sedíme na manželském loži. Maňata má totiž několik částí – předsíň, kde se vaří na otevřeném ohni (kouř se snaží uniknout škvírami ve stropě, ale většinou nepříliš úspěšně), a která současně slouží jako sklad, špajz a chlív po mladá kůzlata, v druhé části je pak manželská postel, formálně oddělená od dětské postele. Stejně musí děti na noc vypadnout k příbuzným, když je táta doma. V našem domě jich prý spává osm. Nechce se nám to věřit, ale děti starší sedmi let jsou po většinu roku na internátě v civilizaci.
Masaj chvíli hovoří o praktickém životě, o dobytku a nedostatku vody, o manželkách a jejich střídání, o hlavní potravě – hovězí krvi upuštěné z krku živého zvířete smíchané s mlékem, často několik dnů jediném jídle. Ale dlouho to nevydržíme. Tma, dusné vedro, tečou z nás čůrky potu, chatrč sama o sobě nevoní, zbytky jídla a pach potu také zrovna nepřispívají k libému ovzduší. Rádi se vracíme do žáru afrického dne.
Dvě mladé Masajky, jedna s asi ročním dítětem, využívají chvíle menší pozornosti okolí a jdou si také prohlédnout bílé mzungy. Dítě si hraje s odhaleným prsem, žena si je cudně zakryje a učí dítě mávat cizincům za bonbóny. Ale už se řítí rozlícený manžel (asi obou žen) a zahání je zpět do maňaty. Nemůžeme nevzpomenout na nesmyslnou žárlivost Lketingy na Corinnu, která ji teprve přiměla utéci po několika letech zpět do Evropy. Jak zde mohla tak dlouho vydržet, prožít několik malárií, porodit dceru…
A náš závěr z celé návštěvy krallu? Ta Corinna musí být regulérní blázen!!!
Video z masajské vesnice:
Videa z celé cesty východní Afrikou, jedno za druhým :-)
