Bathory: Vy, kdož jste ještě neviděli, nenechte se odradit.

Škoda těch milionů, promarněná šance, umění ustoupilo komerci, nevýrazné herecké výkony, dokonce kritika kostýmů(!). To vše jsme si mohli přečíst v minulých dnech. Chudák Juraj Jakubisko.

Z propagaeních materiálu filmu Bathory.

Režisér kultovních filmů (Kristove roky,  Postav dom, zasaď strom, Nevera po slovensky,  Tisícročná včela, Sedím na konári a je mi dobre,  Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý, Nejasná zpráva o konci světa, ...) Juraj Jakubisko se rozhodl natočit velkofilm v angličtině, kterým by se ukázal i mimo Česko(a)Slovensko, kterým by se zařadil mezi komerční (v tom lepším slova smyslu) tvůrce a oslovil tak i diváky, pro něž jsou předchozí jeho snímky příliš „umělecké", než aby jim stály za návštěvu kina. Máme mu to mít za zlé? A můžeme říci, že se mu to ve filmu Bathory nepovedlo, jak se nám to snaží vsugerovat některé kritiky?

O chybách filmu jsme se dočetli víc než dost. Samozřejmě není dokonalý, ne vše se povede optimálně. Asi je možné vysledovat určitý odklon od tradičního Jakubiska k hollywoodskému stylu, méně snění - více vysvětlování, méně pábitelského bláznovství - více intrikaření. Ale to je zřejmý úmysl režiséra i producentky Deany Jakubiskové-Horváthové. U filmu určeného pro evropský, potažmo světový trh je to naprostá nutnost.

Pro nezaujatého a nepoučeného diváka, který jméno Jakubisko v životě neslyšel a nad Tisícročnou včelou by kroutil hlavou (ano, takových je mezi pěti miliardami lidí většina), je film Bathory velkolepý a přitom jemný, malebný a současně hororově ponurý, poučný - ale nikoliv popisně naučný, napínavý - přestože ani slabší povahy hrůzou neječí. A nabízí i možnost pousmání, i když spíše takového jemného, poetického.

Vysvětlivky historizující jsou nutné. Ruku na srdce, kdo si z hlavy vybaví dobu vlády Čachtické paní, tehdejší politiku a vládce? A přitom to je vlastně součást naší historie. Jak by se pak v ní mohli orientovat diváci nepoučení, neznalí dějin střední Evropy. Bez vysvětlení by film nedával smysl.

Nažehlenými kostýmy se film přímo vyžívá. Na setkáních šlechty (tehdy nejmocnějších evropských rodů), v komnatách šlechtičny, u poživačné Thurzovy ženy. A i u služebnictva přicházejícího do styku s panstvem. Ale mučená čarodějnice (skvělá sama režisérova žena), smrtelně raněná Lucie (hraná Lucií), mrtví na bojištích, ano - i lidé pracující na polích, ti všichni jsou patřičně umolousaní, šaty nevolníků a mnichů už nažehlené nejsou.

Exteriéry může hanět jen člověk s estetickým cítěním posunutým někam jinam než má běžná populace. Jsou nádherné, barvité, velkolepé. Střídáním různých prostředí se velkofilm odlišuje od nezávislé produkce a televizních inscenací. Můžeme v tom vidět samoúčelnost, jistě by se dal příběh odehrát na jednom hradě. Ale byla by to pak ještě historická freska hodna podívání, nebo jen obyčejný film z dějin národa slovenského, pro zmlsaného diváka nezajímavý?

Samostatnou kapitolou jsou Polívka a Mádl v roli jménorůžovských vyšetřovatelů v mnišských sutanách, starší jako kutil s vynálezeckými sklony, mladší jako čistá duše nevěřícně pozorující zkažený svět vezdejší se všemi jeho krásami (tedy spíše kráskami). Pro děj filmu zbyteční, ale pro Jakubiskova fanouška příjemná vsuvka, reprezentující jeho tradiční hrdiny dřívějších filmů, nezávislé poety, tak trochu blázny, tak trochu strážce zdravého rozumu. Životem vláčené, ale zdárně jím proplouvající. A zábavné. Není to k popukání (na to máme jiné režiséry), ale člověk rád někomu fandí. A moc jiných postav k fandění ve filmu nenajdeme - taková ale byla doba.

Herecké výkony: výborná Deana Jakubisková-Horváthová, samozřejmě i Anna Friel a Karel Roden. Franco Nero nedostal moc prostoru, Polívka s Mádlem nezklamali, dokonce ani Lucie Vondráčková. Možná Vincent Regan v roli Alžbětina manžela Nádasdyho mohl být výraznější, Hans Matheson jako malíř Caravaggio své roli vyhovuje typově i herecky. Proč kritizovat české a slovenské herce jen za to, že je ve filmu poznáme. To přece není relevantní, že je pamatujeme i z ne tak kvalitních rolí. Tady se svými výkony se zahraničními hvězdami bez problémů vyrovnávají.

138 minut filmu by se dalo zkrátit, kdyby se vynechal vysvětlující komentář, zbyteční mniši, válečné scény. Ale film by částečně ztratil na srozumitelnosti, přišel by o ten kousek tradičního Jakubiska, který pohladí jeho fanoušky, přišel by o formát velkofilmu. Ve vyprodaném sále jsem neměl pocit, že by se diváci dívali na hodinky, kdy už to skončí, ani nikdo neodešel dříve, ba právě naopak, mnozí i závěrečné titulky shlédli (dříve to bylo běžnější).

Obeznámený divák by měl vědět, že jde na historický velkofilm. Komu se líbí klubový Jakubisko, ať vyrazí do některého filmového klubu na Kristovy roky. Mně se film líbil, všem známým, kteří jej viděli, také. Nenudil jsem se, nesnažil jsem se hledat kašírované stavby a interiéry, nehledal jsem chyby v historických kostýmech. Neměl jsem na to čas, plně mne vtáhnul děj.

Jsem teď zvědavý na zahraniční ohlasy a recenze. Třeba pak ubude i českých pisatelů kritik (od slova kritizovat) a přibude pisatelů recenzí. Slovo „velkofilm" není a priori slovem vulgárním. Proč je úspěšnější Formanův Amadeus než Taking Off (přičemž Amadeus je ryze komerční velkofilm, kdežto Taking Off zdařile navazuje na kritiky uznávanou českou novou vlnu)?