Do oběda zbývá dost času, zamíříme tedy ještě k dalším domorodým obyvatelům, potomkům indiánů. Přirážíme ke břehu, první dům mineme, Sami nás vede k vedlejšímu přístřešku, kde stojí lis na maniok a Sami nám vysvětluje jeho funkci a technologii výroby maniokové moučky. Stezkou mezi křovinami přicházíme k dalšímu domu, od řeky krytému stromy. Tady nás Sami zve dovnitř, bez rozmyšlení nás přivádí rovnou do kuchyně mezi překvapené ženské osazenstvo strouhající maniok.
Stouhání maniokuLibor Novotný
Žena s dcerami se nenechá rušit v práci, se Samim se přátelsky pozdraví a otočí ryby na plechové pánvi nad ohněm. My zatím nahlížíme do druhé (a poslední) místnosti, asi spíše noční, panuje zde sice strašný nepořádek, ale to je vzhledem k chybějícímu nábytku, kromě postele, celkem pochopitelné. Sami se nás snaží úspěšně zabavit, přináší nám na ukázku dvě velké želvy a snaží se přesvědčit nejmenší dceru, aby nám předvedla, jak se na nich dá jezdit. Ta ale nechce, nabízíme jí zbývající sáček bonbónů, tím jí uděláme znatelně radost. Ale na želvě dnes jezdit nebude.
Pak přináší plechovku a pokouší se z ní vytáhnout malého hroznýše, ten ale ven nechce, přestože ho Franta odvážně chytá holýma rukama za krk. Nakonec se povede, ale hroznýšek (boa) je skutečně malý. Možná více nás zaujme kůže prý třímetrové anakondy, kterou Sami roztahuje. Jestli tahle měla tři metry, jak pak asi vypadá osmimetrová, to musí být tedy nestvůra.
Sami vybíhá ven a za chvíli stojí na okenním parapetu zelený ara papoušek. Snažíme se ho vzít na ruku, ale má příliš ostré drápy, nakonec ho tedy Štěpánka bere na kus větve, kterou ji Sami zvenku podává.
Loučíme se a vycházíme před dům. Sami přináší čerstvý paraořech, mačetou jej rozsekává, vybírá z něj ořechy a odsekává z nich skořápku. Na každého se dostane, chutná podstatně lépe, než z našeho obchodu. Skořápka hlavního ořechu se stává vítaným suvenýrem. Mezitím obdivujeme tropickou květenu kolem, nejhezčí jsou květy připomínající strelicie. Ale jestli to jsou skutečně strelicie nebo se jim jen podobají, to netušíme.
Kolem domu je plno stromů, většina z nich jsou užitkové ovocné stromy, pro nás ale exotické. Vidíme velký strom s paraořechy, jen o něco menší cupuaçu, s plody jako malý hnědý ragbyový míč, občas z nich pijeme v restauracích džus. Známe mango a avokádo, další názvy nám nic neříkají. Celkem je zde kolem dvaceti druhů stromů, každý přináší nějaký užitek.
Poslední strom je kalebaša, s plody připomínajícími grapefruit, které lze ale vysušit do pevné skořápky. Ty se pak používají jako misky (jednou z nich vybíráme vodu z naší lodi, později je nakoupíme na trhu jako suvenýry, Štěpánka si ji odveze zadarmo tady odsud) nebo jako ozvučnice hudebních primitivních domorodých nástrojů.
Domácí paní ještě rychle vybíhá z domu a nese nám na ochutnání dva čerstvě smažené rybí filety, většina si kousne jen ze zdvořilosti, ale vzpomínka na hygienu ve stavení je odradí od dalšího ochutnávání. Chlapi nacházejí hadrový míč, za domem stojí branka, Jarda si do ní stoupá a chytá částečně úspěšně pár střeleckých pokusů. Když ale míč mizí nad brankou ve křoví, raději končíme a vracíme se do lodi.
A tím prakticky končí náš amazonský program. U oběda si dáme ještě poslední caipiriňu, někteří i několik, asi všichni bychom ještě zůstali déle. Nejvíce dojatý je asi Pepa. Podivně se mu lesknou oči a není to jen caipiriňou, když naposled nasedáme do lodí, teď už opět do větších a krytých, a vyrážíme na zpáteční cestu. Naposled vidíme náš srub a kondory na nejbližším stromu, míjíme plovoucí obchod, na soutoku nám skočí na pozdrav pár delfínů, na březích sledujeme poslední kajmany, ve větvích kurovité ptáky s korunkami, ledňá(č)ky a volavky.
Dostáváme se blíže k civilizaci, u mostu přesedáme do dodávek, které nás převezou transamazonskou magistrálou k přístavu převozních lodí na hlavním toku Amazonky. Tady musíme chvíli čekat, nakoupíme si ve stánku banánové chipsy, které budou mít úspěch i doma v ČR. Bez zpomalení profrčíme soutokem Solimoes/Rio Negro a taxíky nás dovezou do hotelu Manos, kde nás čekají na recepci uložená zavazadla. Venku je tma, zde na rovníku slunce vychází v šest a zapadá v osmnáct, a to celoročně.
