1984: Vypadni!

Rok 1984, podzimní povinná brigáda, čtvrtý ročník vysoké školy, místo tradičního chmelu sběr brambor. Jako dozor On, odborný asistent vyučující Marxistickou politickou ekonomii.

Skrček těsně nad vojenskou míru, který to dotáhl u vojáků „až" na poručíka. Pak ho vyhodili, prý ze zdravotních důvodů (to může být i hlava, že ano?). Následoval VUML a Moskva, podivně získaný titul Ing. a jako vrchol kariéry místo VŠ učitele zvláštního oboru Marxistická politická ekonomie. Nepamatujete? To byla ta teze (teorie by bylo slovo příliš silné), že příčinou všech krizí je tvorba nadhodnoty - zisk, kdežto úspěšná může být jen ta ekonomika, kde je všelidové vlastnictví výrobních prostředků. Sice nevysvětlovala, proč dělník u sousedů jezdí Golfem nebo Passatem, kdežto u nás se šetří celý život na Škodu 1000, ale zato ji mohl učit téměř každý - stačilo znát asi 5 základních definic a zbytek okecat. Asi to sám tak cítil, protože se nechával dál oslovovat „soudruhu poručíku" raději než „soudruhu inženýre" (nebo nedej bože „soudruhu odborný asistente"). Snad až dostane docenta, pak bude poručík zapomenut.

Sedíme v likusácké ubytovně (likusáky byly papíroví předchůdci UNIMO buněk), zaháníme podzimní vlezlou a vlhkou zimu rumem a zpěvem. „Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci, přijeli v hranatých železných maringotkách.", když si Ho někdo všimne rázovat za oknem: „Pozor, jde!". Jmenovat nemusí. Rum mizí, kytara je odložena.

Hrozná čtvrthodina, my mlčíme, On mluví. Bodře, žoviálně, pěkně po soudružsku, včetně tykání (tedy samozřejmě jednostranného). Vzpomínky na zlatou éru u armády. Zážitky z odvodní komise. O špatných hygienických návycích branců. O jejich tělesných kontrolách. Když se přijde na intimní místa a On použije s despektem slovo sýr, chce se slabším povahám zvracet. Potlačujeme dávivé reflexy, Jeho to ale pěkně rozpaluje. A teď to přijde, kolega spolužák psychicky nevydrží a polohlasem si uleví: „Proboha, vypadni!". Bohužel hlasitěji, než měl v úmyslu.

Účinek je okamžitý. Přesně podle přání: On se otáčí a vypadne. Kolega je hrdina. Jásáme a obdivujeme. Zbytek dne je ve znamení našeho vítězství. Spolužačky tajně za odměnu na zadek monterek kolegovi vyšívají perličkovým stehem teď už legendární „Vypadni!".

Horší to bude ráno. Další člen dozoru, mladý asistent z naší katedry, vráží do pokoje: „Ty vole, On tě chce vyloučit!" „No, mě to tu stejně moc nebaví." „Ale ze školy, ne z brigády!"

Holky nestíhají párat perličkový steh. Co teď. Ještě před snídaní vybíráme delegaci Jeho nejoblíbenějších našich spolužaček (Jeho nejoblíbenější = nejhezčí). Sama nechce jít pochopitelně žádná. Jediný výsledek je soukromé podmínečné odročení do večeře.

Celý den korumpujeme. Spolužačky nabízejí soudruhu poručíkovi nejlepší jablíčka ze svačiny, ani chvíli není sám, pořád na něj některá dělá oči. Přesvědčujeme Ho, že to „Vypadni!" patřilo dotěrnému spolužákovi, který narušoval kamarádův osobní prostor a příliš se na něj tlačil (dotyčný se sám hlásí). Nevěří, ale nakonec kapituluje. Kamarád se jen musí osobně ponížit a omluvit. A potvrdit, že vypadnout měl někdo jiný. Tím je sice omluva trochu zpochybněna, ale kdo by v takové chvíli hledal logiku.

Zbytek semestru jsme všichni ostražití a v nejvyšší pohotovosti. Na zkoušce z Marxistické politické ekonomie dokonce kolaboruji a nechám se bez odmlouvání poslat pro dva rohlíky a 15 deka vlašáku do papíru, jako svačinář. Drobné vracím. Předposlední kolaborace - ta poslední bude o rok a půl později, když tvrdím u státnic, že „historickou úlohou dělnické třídy je ozbrojenou silou svrhnout kapitalismus". Marxisticko-leninské vědy jsou u všech státnic povinné a mně to vynese jedničku ze čtvrtiny státních zkoušek.

Komunistům zbývá posledních 5 let vládnutí.