Většinu života jsem prožil v reálném socialismu. Nevím jaké kdo má vzpomínky (mám dojem, že většina zapomíná), ale když socialismus zjistil, že ne všechno se daří, dokonce. že nic se nedaří, potřeboval k vysvětlení nepřátele. Protože domácí byli již popravení, nebo v žalářích, vytvořili se vnější nepřátelé a to : váleční štváči z Wall Streetu v čele s válečným zločincem Dwightem Eisehowerem, němečtí revanšité vedení fašistou Konradem Adenaurem, šlechta a katolická církev s Vatikánem .

-----

Tato mantra byla dnes a denně vtloukána do vědomí  hlavně mladých lidí, na vojně byli tito nepřátelé vyvěšeni na každé nástěnce, stokrát a tisíckrát se opakovala, až  vrostla do vědomí podstatné části lidí a výchovou se přelívá do  dneška.

Jestli mi nevěříte, stačí se podívat na diskuze,  týkající se těch entit, zvláště nenávistné vůči Američanům a katolictví. Stačí si přečíst diskuzi níže.

Dneska v souvislosti se Schwanzerbergem ožívá i šlechta a německý fašismus.

Ono už hovořit o církvi a morálce chce notnou dávku zabedněnosti. Kdysi se to i dalo spojovat, jejich vůdce Jéžiš byl asi morální člověk a nauky, kterými nás oblažili se daly obhájit. I když si je upravili k obrazu svému. Jenže to už pár století absolutně neplatí. Jde jen o majetky a moc. Moc nad lidmi, víra je na vedlejší koleji. I za cenu ukrutných válek a genocidě celých národů (Jižní Amerika by mohla vyprávět). Tak mi tu nemluvte o morálce a spravedlnosti. Karel na hrad!!! Však to jeho topkadevítka upekla. Taky byla k tomu záměru postavena, že.

Poznámka na okraj: velmi si vážím věřících lidí, sám se za něj považuji. To ale s restitucemi nesouvisí.

Vadí mi, že církev jako organizace byla zvýhodněna speciálním zákonem proti obyčejným restituentům. Považoval bych za správné, aby církev stejně jako ostatní obyčejní občané řádně přihlásila svůj nárok, doložila ho a získala to co ostatní za stejných podmínek. A odluka církve od státu by se měla řešit samostatně a odděleně od restitucí. Takhle když to je v jedné kupě, tak se v tom dá schovat spousta různých vyrovnání a kompenzací, které by při samostatném projednávání budily pozornost.

Stále jen slyším " co bylo ukradeno, musí být vráceno". A co tak, aby mi zaměstnavatel vrátil do plné výše mnou vytvořenou přidanou hodnotu? Na jakém základě si část přivlastňuje? Existuje nějaký právní předpis, který říká, že to může udělat? A co na to morálka? Není to nemravné?

kdyby si ji nepřivlasťnoval tak byste tam nepracoval, nebo máte pocit že jste svoje pracovní místo vytvořil vy?

ne není to nemravné, nemravné by to bylo kdyby vám nic nedal, takto dostáváte to co vám patří a co jste si vyjednal

Církev ná nejen nepěknou minulost, ale i přítomnost. Majetek se církvím vracel už nejméně 2x a pořád to není dost. Dostal občanský restituent taky tak výhodné podmínky? Tvrdím, že ne!

Zkusme jít trochu do hloubky. Církvi (šlo povětšinou o katolickou) se vracely dříve především objekty, které jí byly zabaveny po roce 1948. Tyto objekty (pokud ještě existovaly) byly většinou v mnohem horším stavu než v době zabavení. Kromě toho byl poničen či rozkraden jejich mnohdy cenný inventář. Církev z darů věřících (místních i zahraničních) a s občasnou podporou státu alespoň část objektů opravila.

Udržovat provoz církevních objektů je nákladné, s čímž se počítalo již v době jejich zakládání a proto každý z nich měl k dispozici nějaké zdroje (lesy, polnosti). Dnes provoz hradí věřící za jistého přispění státu na větší opravy. Pokud budou věřící hradit i mzdy kněží po odluce, již na provoz objektů nezbude.

Ještě by to chtělo vysvětlit, co je morálního na tom, když se za kritérium pro určení finanční náhrady používá poněkud nadsazená cena lesní půdy 25 kč/m2, kdežto průměrná cena lesní půdy je dnes 15 kč/m2. Viz můj blog na toto téma. A stejně je tomu tak dle mých vědomostí se zemědělskou půdou.

Argumentuje se sice tím, že konkrétní pozemky, o kterých je řeč, mnohdy změnily charakter (proto také nemohou být vráceny), čímž jejich cena pochopitelně narostla. Bohužel se veřejnosti oprávněně zdá vyjednání restitucí poněkud méně průhledné, což ve spojení s malou komunikací zúčastněných stran s veřejností na toto téma logicky zvětšuje odpor mnohých z nás k restitucím, přestože z právního hlediska lze samotné restituce těžko zpochybnit.