Stále častěji se setkávám s fámou,

Že spotřeba státu a poptávka vytvořená větším přerozdělením peněz je řešením krize, protože větší spotřeba státu zvyšuje HDP a větší přerozdělení zvyšuje spotřebu a tím i výrobu. Snad alespoň některým bude k dobru, když vysvětlím, proč to tak není.

Státní zakázky a státní pobídky

Nejprve se podívejme na zvyšování výdajů ve státních zakázkách. Našlo by se určitě pár sektorů, které tyto zakázky živí, ale nazapomeňme, že to je jen pár procent českých firem a i kdyby to bylo procent deset, tak se na následujícím nic nezmění. Stát čerpá peníze z celého finančního trhu. To znamená od všech firem a od všech lidí. Prostě celý finanční trh jakýmsi způsobem rovnoměrně vysává. Všem pouští žilou, to se dá v malém množství i ustát. Co se bude dít při zvyšování státních zakázek už asi začíná být jasné. Bude nutné všem pouštět víc a víc žilou a slabší začnou odpadávat, sektor dotovaný státem se začne nafukovat, jak se bude víc a víc pouštět žilou, aby bylo více peněz na státní zakázky budou odpadávat i ty průměrné firmy na našem trhu a pašík několika sektorů firem co se živí na státních zakázkách se bude mít královštěji a královštěji. I když se bude stát snažit nedotovat jenom stavby dálnic, počítače pro školy a přidá k tomu auta, nákup nových počítačů pro sněmovnu a propisovaček pro studenty, pořád to bude jen sponzoring mizivého procenta našich firem na úkor všech. Bude se vytvářet a vytváří se nerovnoměrný finanční trh, ze kterého jsou vytlačovány jiné firmy a nahrazovány dovozem ze zahraničí. Je to proces pozvolný, nenápadný a tím nebezpečný. S přihlédnutím k tomu, že když stát přispěje třicet korun školákům na propisovačky, není nikde zaručeno, že si školák koupí českou propisovačku a že tyto státní peníze vydojené na úkor všech českých firem nakonec neskončí z velké části ve firmách zahraničních.

Pro ilustraci jsem to doplnil malůvkama. Na prvním má stát malý vliv díky malému přerozdělování a na  druhém má vliv velký:

Takovéto přerozdělování peněz se na HDP sice nejprve projeví pozitivně, protože se děje nejdříve na dluh a ten se od HDP neodečítá, ale později, když je nutné zvyšovat daně a platit alespoň úroky ze státního dluhu, v té době se začne více a více ukrajovat peněz ze zdravých i nezdravých firem. Hlavní nebezpečí se skrývá v tom, že v prvních letech, tedy z počátku se to na ekonomických výsledcích státu projeví kladně a je to tedy často považováno za obecně dobré. Jenže v průběhu času, pozvolna se ze zdravých firem začnou stávat nezdravé a nezdravé nahradí zahraniční dovoz, potom teprve se začne HDP snižovat, pak teprve se projeví odložený efekt většího přerozdělení státních peněz, ale pak už bude pozdě chtít s tím něco dělat. Sami víme jak dlouho se léčí deformovaný trh, dodnes jsme se plně nevzpamatovali z éry socialistické.

Přímé přerozdělení lidem

Ještě o něco složitější je vysvětlení proč je špatné i větší přímé přerozdělení peněz přímo lidem, protože z pohledu trhu lidé neutrácejí sektorově, tak jako stát a na první pohled to vypadá, že se trh nedeformuje, protože je dotován rovnoměrně. Jenomže i pro přerozdělení peněz lidem je nutné zvyšovat daně. A to daně ze příjmu lidí, daně ze zisku firem, daně spotřební a daně z přidané hodnoty. 

A opět se to nejprve projeví na státní rozpočtu kladně. Zvedne to nejprve příjem státu. Trh totiž nereaguje okamžitě, ale pozvolna se přizpůsobuje. S tím jak poroste DPH bude pro lidi stále častěji přijatelnější a levnější jezdit nakupovat do zahraničí za nižší DPH a stále méně lidí bude ze zahraničí jezdit nakupovat k nám. 

S tím jak porostou daně ze zisku firem bude pro firmy stále lákavější přestěhovat sídlo firmy do zahraničí a platit daně v jiném státě. Samozřejmě se nestane, aby se najednou všechny naše firmy zbalily a odstěhovali. Je to opět proces pozvolný a z počátku nenápadný. S tím jak daně porostou bude také stále méně lákavé pro firmy zahraniční, aby přijely a otevřeli svoje výrobny u nás. Tohle se dá pěkně ukázat na filmovém průmyslu, který není závislý na vlastních výrobních halách, tedy je daleko pružnější. Přesto, že u nás na Barandově je jedno z nejlepších světových filmových studií, jezdí zahraniční filmaři stále častěji natáčet do jiných zemí a Barrandovská studia zejí prázdnotou. Vždy jde o peníze v první řadě. S firmami je to stejné, ale pozvolnější, protože jsou často vázány hmotným majetkem u nás, proto trvá tento proces déle.

Daleko snazší je vycestovat pro jednotlivé lidi, zvlášť pro špičkové odborníky, kteří mimo svého oboru znají i zahraniční jazyky. Čím vyšší daně budou kladeny na jejich bedra tím méně je tu bude držet vlastenectví a tím více je bude lákat možnost vycestovat za prací do jiných států. Zase, neděje se tak nárazově, ale postupně.

I každá firma si spočítá jaké zdravotní, sociální a jaké další daně musí zaplatit za svoje špičkové zaměstnance, ať už jsou to schopní programátoři, projektanti, ekonomikové nebo švadleny a pokud firmu vyjde výrazně levněji zaměstnat tyto lidi za hranicemi, jednou se rozhoupe a učiní tak. 

Čím více se bude snažit stát na jedné straně peníze brát a na druhé rozdávat, tím méně bude mít kde brát a tím více kde rozdávat. Tento proces je nebezpečný hlavně v tom, že je pozvolný a z počátku se tváří jako dobrý. Nebezpečný je také v tom, že si bere příklady z minulosti, kde se snaží aplikovat tehdejší modely, které tehdy zafungovali v jiných podmínkách. Tyto modely se někteří ekonomové snaží aplikovat na dnešní situaci.

Upozorním tedy na jedenu z těch hlavních chyb. Velice často ze dává za vzor, jak se německo díky svému zbrojařskému průmyslu dostalo z ekonomické krize, ti co nechtějí dávat za vzor Němce, dávají za vzor to jak se Amerika dostala z předválečné krize díky svému válečnému průmyslu. V Americe se opravdu jednalo o nakopnutí motoru trhu díky jednorázovému velkému zadlužení státu, ale nesmíme zapomínat na to, že se jednalo o nakopnutí motoru, který téměř stál. Že peníze vražené do zbrojení se jen protočily na americké půdě, že se neinvestovalo do ničeho, co by zůstalo skladem, jako třeba auta, že Amerika tehdy nebyla přesycená dovozem a peníze se nerozutekly do zahraničí, zůstaly na Americké půdě. Jednalo se jen o nastartování motoru za naprosto jiných podmínek než panují dnes. V Německu to bylo obdobné, s tím, že Německu po válce zůstaly obrovské dluhy a zničená zem. To co si Němci natropili, museli také dohánět spoustu let velkou vlastní dřinou.

Dnešní situace je jiná, především nemáme uzavřený trh, ani mít nemůžeme, protož vše je ze světem tak provázané, že přetrhání by způsobilo daleko větší katastrofu. Dotování čehokoliv odvede vekou část peněz do zahraničí. Dále si nemůžeme dovolit několikanásobně zvýšit dluh republiky, jak to bylo v Německu nebo Americe. Nikdo by nám nepůjčil, protože by nám nikdo nevěřil (nejspíš oprávněně nevěřil), že to dokážeme splácet. 

Amerika se jak vidno snaží opět nastartovat ekonomiku několikanásobným zvýšením dluhů, tak schválně, jak to dopadne teď, když jsou jiné výchozí podmínky?