Do vlastních dětí se nekope

Aneb Palestina, Izrael a My. Libí se mi, že nejdeme s Evropským davem a nemyslím si, že je správné Palestince podporovat právě v době, kdy útočí na sousední stát. Jinak historicky je území, na kterém se rozkládá Izrael opravdu sporné.

Neboť se sice ono území původně nazývalo země Izraelská a judaismus na tom území byl dříve než islám, ale později se také nazývalo Palestina a v podstatě ani jedna z těch současných zemí jako samosprávní celky neexistovaly, až do rozdělení Brického mandátu na Palestinu, Izrael a Gazu, takže z historického hlediska se územní požadavky dají vykládat libvolně.

Tady v Evropě máme hranice v celku jasné a dané, ale tam byla vždycky jen poušť s několika městy a jinak bylo celé území téměř bez osídlení a bez hranic. Ale přijímám i odlišný názor, hranice se dají vymyslet vždycky, záleží jen na pravidlech, která si pro jejich stanovení zvolíme.

Do vlastních dětí se nekope

Jedno prastaré čínské moudro praví "Zachráníš-li někomu život, jsi zavázán ho dál chránit." A nebo tak nějak, si z toho pamatuji jenom princip.

My se nacházíme právě v této situaci. V roce 1948 jsme vojensky významnou měrou přispěli k tomu, že Palestina resp. Jordán, Egypt, Irák, Libanon, Sýrie a Jemen Izrael nezničily. Tento stát je svým způsoben naše dítě a dál ho chráníme, i když už je toto dítě podstatně silnější než jeho táta. :-)

Na druhou stranu je nám Izrael do značné míry zavázán, nejspíš více než kterýkoliv jiný stát na světě (možná je to dokonce jediný stát, který je nám skutečně zavázán). Sice je to spojenec obklopený nepřáteli, ale stále je to spojenec. Dneska už to málo kdo chápe, ale v druhé světové a před ní jsme se také nacházeli v situaci, kdy kolem nás byli skoro samí nepřátelé. (Rakušáci, Němci, Slováci spojení s Němcama, Rusáci za humnama si už porcovali Polsko.

Byli jsme tehdy v situaci podobné, v jaké byl Izrael v roce 1948 a v jaké je svým způsobem dones. Proto jsme jako jeden z mála států Izrael podporovali a podporujeme ho stále aspoň psychologicky. U nás máme již z nepřátel spojence a zapomněli jsme, jaké to je mít ze všech stran nepřátele a bát se každého dne, odkud přiletí další rakety nebo odkud na nás nepřítel zaútočí. Už jsme zapomněli, jaké to je, když soused otevřeně vykřikuje, že vás zničí, že si vás podmaní a vyžene na Sibiř. Že vaše území zabere a že mu právem patří, protože tam Germáni kdysi taky žili.

Je to samozřejmě jednostranný pohled, oni Izraelci také nejsou bez viny a po vyhrané válce o svoji existenci si zabrali navíc i kus území, které jim podle Britského rozdělení už patřit nemělo. Ale kdo rozhoduje co komu patří? Rozhodujeme my, zda nám patří podkarpatská rus? Nebo o tom rozhodují vítězové válek?