Těhulčin funík

Jelikož už mám na to věk a možná i rozum, tak jsem se i já zařadila do řady nastávajících maminek tzv. těhulek. Do šestého měsíce těhotenství jsem měla úplně normální život beze změn, kdy jsem chodila do práce, cvičila a dělala veškeré aktivity, jenom s tím rozdílem, že jsem měla ze začátku malé bříško v podobě tukového pásu, které se měnilo na zakulacené cosi, jako když si dáte k obědu moc čočky. Další dva měsíce to už začalo být horší a byla jsem víc omezená, v tom, co můžu a nemůžu dělat a byla víc opatrná, ale změny, které jsem zažila v posledním měsíci těhotenství byly tak radikální, že se s vámi o ně chci podělit. Rozhodně berte můj výlev emocí s nadsázkou, nejsem žádná bábovka :-))

Jedním z mých poznatků je, že mám pocit, že moje tělo vyhrává nad moji myslí a připadá mi, že ztrácím důstojnost. Naštěstí se to většinou odehrává v soukromí našeho bytu, nemůžu se tudíž společensky znemožnit a má z toho srandu akorát můj manžel. Jelikož mám před sebou basketbalový míč, tak se mé motorické schopnosti velmi zhoršily!! Začalo to tak, že jsem neměla odhad vzdálenosti konce mého břicha, např. ke stěně, dveřím atd. Takže když jsem se například míjela s manželem v koupelně, často jsme se ve futrech zasekli nebo jsem narážela do stolů, židlí a křesel. Další komplikace nastane, když se musím pro něco ohnout. To pak vypadá asi takhle: stoj rozkročmo, sehnutí pro předmět, hek, narovnání a vzdech. Nikdy mi tolik věcí nevypadlo z ruky jako tento poslední měsíc, kdy si už nevidím přes břicho na nohy. Moje ruce se staly volšovými, připisuji to i skutečnosti, že jsme si pořídili do kuchyně plovoucí podlahu. Spaní je kapitola sama pro sebe, dvakrát nebo třikrát za noc musím odbíhat na záchod, to už je asi trénink na kojení. Bohužel to nemůžu zaspat jako dřív, takže když už to je nezbytné a začne mě bolet břicho, s heknutím se posadím na postel a čumím na náš kytičkovaný závěs a snažím se trochu probrat, aby to se mnou nešlehlo. Mám totiž nízký tlak. Poté vstanu a dopotácím se v polospánku do koupelny. Při znovuuložení do postele nemůžu zabrat, a tak se otáčím a vzdychám, protože se mi blbě dýchá a všechno mě tlačí a bolí. Už se nakazil i můj manžel, takže se společně otáčíme, vzdycháme a hekáme. Někdy se vzbudí a ptá se mě, jestli se něco děje a já že nic. Nejhorší je, že jsem začala cintat, spím s otevřenou pusou a tečou mi nevědomky sliny - hrůza!!! Ráno se probudím a mám mokrý polštář. Doufám, že až se mi vrátí plíce a žaludek do normální polohy, tak to ustane a bude cintat už jen náš mimoušek!!! Poslední měsíc se omezil můj život na návštěvy u lékaře a v nemocnici. Je to docela sranda, protože se tam potkávám s jinými těhulkami, se kterými se znám z předporodního kurzu nebo ze cvičení. Naše společné vysedávání na lavici v nemocnici se změnilo v drbárnu, kde si sdělujeme své skóre (což je hodnocení připravenosti těla k porodu od 0 do 8 bodů) a naše současné stavy a rozpoložení. Takže to probíhá asi takhle: Tak co jak si dopadla, no už to vypadá, mám sedmičku, tak to bude co nevidět atd.. Někdy se těchto sezení zúčastní i některý tatínek nebo kamarád, který funguje jako řidič. To je pak lituji!!! Jedna příhoda za všechny. Byl s námi jeden nešťastník – obětavec :-)) Naše debata začala: „Mě dneska bolí tak záda,“ a další dvě: „Mě taky,“ a on chudák, aby nebyl mimo, tak odpovídá: „Mě taky“. Pak další pokračuje „a ty klouby, mě tak bolí klouby“, další z nás: „Mě nebolí klouby, ale hrozně mě bolí kyčle!“ Další se přidává: “Mě dneska tak bolí prsa!“ No a to ten nešťastník už opravdu nevydrží a hlásí: „Holky, u mě dobrý, mě dneska prsa nebolí!!!“ Moje kamarádka mi poradila, abych svoje těhotenství brala jako přednost a dožadovala se svých práv, neboť zajišťuji vlasti budoucího poplatníka. Měla jsem jen pár zkušeností, protože nejsem z těch, které své postavení zneužívají. Cestování autobusem a dožadování se puštění sednout, jsem vzdala, neboť mrštní důchodci vždy s rychlostí obsadí strategicky všechny místa a bouchat někomu břichem před hlavou je pod mojí důstojnost!! Při nakupování v jednom supermarketu se mně zželelo jedné paní prodavačce, která se ptala, zda nechci obsloužit přednostně. Po výmluvném pohledu dvou párů očí nakupujících přede mnou, jsem radši rychle odpověděla, že ne, že děkuji, že jsem v pohodě. No abych neskončila jenom stěžováním, jinak si to plně užívám i s těmi kopanci, které během dne dostávám pod žebra a mezi nohy a vždy si vzpomenu, když se začne náš malý potomek mocně vrtět, na pana Majera z Arabely, že ten to měl ještě těžší, když musel nosit v břiše svého kamaráda :-))