Přesně před pěti lety na Londýn udeřili 4 teroristé a zabili 52lidí

Ráno jsme se vzbudili v našem pronajatém londýnském domě na předměstí jménem Walthamstow, bylo nás šest kamarádů, kteří měli chuť a odvahu zkusit najít své štěstí a vydělat trochu peněz v této kosmopolitní metropoli. Ale toto ráno se vše změnilo a pocit bezpečí, který jsme měli, najednou zmizel.

První co bylo zvláštní, nefungovali telefony, na zastávce do práce jsme se vše dozvěděli. Že vybuchly bomby v metru a autobusu a že jsou nějací mrtví a zranění. Přes všechna varování, jsme se přece jen vydali s mým přítelem na cestu. Pocit povinnosti dojít do práce byl větší než obava o vlastní život nebo to byla pošetilost a nerozvážnost mládí. Autobusem jsme se dostali na okraj centra, pak jsme cestovali taxíkem, ani nevím, měli jsme štěstí, protože vše bylo zataraseno a všude vládl chaos. Přesto vše jsme do práce do centra dorazili.

Až v práci, po konfrontaci skutečnosti, jsem si vše uvědomila a zhroutila se.  Najednou jsem chtěla být doma v bezpečí, u svých rodičů. Ale čekala mě šestihodinová směna v našem občerstvení Abokado.

Odpoledne byla pieta za mrtvé a držela se minuta ticha, všichni vyšli ven ze svých obchodů a restaurací a stáli mlčky na ulici. Všimla jsem si však, že nikdo netruchlil, neplakal a všichni stáli s hrdě vztyčenými hlavami. Když jsem se svého anglického šéfa zeptala, co bude dál, odpověděl: Nic, budeme dál pracovat a žít, nenecháme se zlomit!

Večer po práci jsme se přidali k zástupům lidí, kteří mířili do svých domovů. Byly to pochody tisíců lidí různého postavení i barvy pleti. Žádná doprava nefungovala a bylo neobvyklé ticho v ulicích.

Když jsme se všichni sešli v našem domě, byli jsme šťastni, že se vidíme a že je den za námi. Pak jsme do rána popíjeli a diskutovali a děkovali, že jsme vše přestáli v bezpečí.

Další dny byly zvláštní, kdykoliv se někdo sehnul pod sedačku nebo udělal nečekaný pohyb, zvláště když to byl člověk arabské národnosti, všichni znejistili a objevila se jim obava v očích. Tento pocit se však postupem času vytratil a metropole začala dýchat a pulsovat svým životem jako dřív.

Dovětek:

Tento blog je malá vzpomínka na památku všech obětí, kteří zahynuli 7. července 2005 dopoledne cestou do práce.