Evropská unie – falešná solidarita

Jen krátká úvaha na úvod. Měl jsem za to, že EU vznikla z několika celkem pragmatických důvodů a se záměrem možná i poctivým. Rozuměl jsem tomu tak, že EU bude koordinátorem resp. servisním střediskem takových ekonomicko společenských procesů v celé Evropě, aby se vyrovnávaly rozdíly mezi jednotlivými státy do té míry, že jeden stát nebude zachraňovat stát druhý, ale naopak vznikne systém podpory růstu těch menších či slabších zemí. A to za přísného dodržování pravidel hry.

Varovným signálem , že ne vše je v tomto směru v pořádku, mělo být pro nás např. to jak si jednotlivé země naoko samostatně hospodaří, možná až nad poměry si užívají včetně všech těch dotačních impulsů apod. Ale na straně druhé jaksi neustále při kritice hospodaření Řecka, Portugalska , Španělska, Kypru – což jsou asi ty dnes nejproblematičtější země EU – málo kdo upozornil na fakt, že nic není na první pohled tak jak to vypadá a jak se nám to snaží oficiální zprávy z EU a členských zemí v té či oné podobě prezentovat. Najednou jsem v posledních měsících objevil skutečně jen několik málo článků či názorů naprosto diametrálně odlišných. Např. , že ty tzv.postižené země především na jihu Evropy mají problém s tím, že nejsou schopny splácet obrovské „nadhodnoty“ těm,kdo jim peníze dávali, tedy především bankám. Že se tedy nejedná o dluh spočívající v půjčce např. jednoho stamiliard euro plus úrok v přijatelné výši, ale o dluh již řádově několikanásobně vyšší a v tom je zahrnuta právě „zisk“ bank a finančních ústavů. Takže nejsme schopni pak splácet sumy, které jsou doslova lichvářské. Ano dá se namítat, že si státy užívaly těchto peněz a podmínky jim byly známé, ale kdo by nebral když se dává a navíc, když je z čeho a navíc,když mi příliv peněz mnohdy nekontrolovatelný, do naší ekonomiky přinese i politické body a zvolení do parlamentu. To, že se některé státy a jejich politikové chovají nezodpovědně je skutečnost a chování typu po nás potopa je možné sledovat i nadále, prostě pro vlastní úspěch jde jakákoli odpovědnost za stát stranou. Rovněž se stále opakuje a zažírá do našeho vědomí tato informace - za dluhy druhých zemí budeme doplácet všichni. To je naprostá pravda. Ale kdo je to všichni ? Státy ,které nešéfují EU , státy jako je Slovensko a my se k nim chceme snad připojit ? Ne, ono je to zase asi trochu jinak, ač nejsem ekonom, přečetl jsem si poslední dobou několik článků /skutečně pouze několik, moc jich nebylo/ , ve kterých i renomovaní ekonomové tvrdí, že na dluhy druhých ne všichni doplácejí. A opět byla uváděna celá řada čísel, že pokud někdo dluží, tak na jeho dluzích někdo profituje. Banky i státy, samozřejmě ty nejsilnější. Netvrdím samozřejmě, že se krize nedotkla resp. nedotkne i jejich kapes , ale stále bude existovat i zájem opačný, čím hůře pro jednoho, tím pro někoho lépe.. Ale proč tyto úvahy vlastně píšu ? Mám za to, že společnost zvaná EU není navzájem k sobě upřímná a nehrají všichni navzájem fair hru. Signály o tom, že někteří zbohatlící již nakupují a investují v Řecku se pomalu ale jistě objevují. Ano, to je podstatou i kapitalismu, což jako neekonom chápu, nejsem –li schopen „utáhnout“ hotel, zkrachuji a cena hotelu padá níž a níž a pak přijde někdo,kdo hotel koupí a začne i prosperovat. Zázrak ? Nikoli,prostý kapitalismus. A za stavu, který se skutečně dá nazvat jako falešné kamarádství nebo falešná solidarita, kdy druzí pomalu nacházejí při vší té bídě způsoby jak ještě na druhých vydělat, dochází k vykalkulovanému přerozdělování majetkových hodnot v Evropě,ale nikoli k působení pravidel volného trhu. Pokud by se tato pravidla důsledně dodržovala od počátku vzniku EU, nemusela by se situace v oblasti ekonomiky některých států EU tak dramaticky zhoršovat. I proto gesta jako jsou vyvěšování vlajek EU na Pražském hradě, podpisy dalších a dalších dokumentů EU, jen a jen politickou hrou jednotlivců či jejich stran. Nejedná se prioritně o prosazování ekonomických zájmů této země, navíc snaha o převzetí větší části suverenity členských zemí ve prospěch celku tedy EU není ničím jiným než cestou ,jak definitivně převzít rozhodování druhých zemí, jinými slovy , o nás bez nás. A myslí to ti, kdo to dnes činí a směřují touto cestou, s námi skutečně dobře a poctivě? Opět se dostávám k úvodu. Zamysleme se nad tím, co pro naši zemi chceme udělat a jak toho dosáhnout. Požadavky na zachování vlastní suverenity, možnost řídit hospodaření ve vlastní zemi a na snahu dostat se na daleko vyšší životní úroveň, snahu dostat do obchodů skutečnou kvalitu a nikoli odpad a kvantitu, to snad rozumný člověk musí pochopit. Nebo nás skutečně ostatní země a jejich politikové mají tak rádi a myslí na naše blaho víc než my samotní ?. To považuji za klasický lidský i historicky český, moravský i slezský omyl, že ONI to za nás rozhodnou a oni se o nás rozhodně dobře postarají. Ne , k tomu nikdy dojít nemůže,protože některé země si uvědomují pojmy jako vlastenectví, národ a národní hrdost daleko silněji než občané a politikové u nás, a je i pochopitelné, že pro svou zemi chtějí to nejlepší. U nás toto tak moc neplatí, slova národ a vlastenectví jsou okamžitě napadány, jako něco strašně špatného, což je samozřejmě slušně řečeno pitomost. A tak nadále u nás nadále mají navrch ti politikové, kteří naopak si pouze uvědomují co je to vlastní zisk a prospěch no a pak jde občan pochopitelně stranou. Nezbavujme se proto ani jediné možné příležitosti ozvat se a dávat najevo i své názory kritické nebo lépe řečeno konstruktivní. Ona dnes příliš byrokratická vláda Evropy nepřemýšlí jako obyčejný občan České republiky, ona přemýšlí jinak a pokud již se o nás zajímá, tak např. jejími výstupy jsou - komu co se dotačně zasponzoruje, což opět ve svém důsledku není zadarmo, a jak se který výrobek může či nesmí jmenovat. To jsou dnešní priority EU. A proč přijímat euro za pět let, když neustále nedokážu pochopit proč by mělo euro být za pětadvacet korun a nikoli např. deset. Je snad něco špatného, mít vlastní pevnou měnu a nemít slabé euro, jinak řečeno mít vlastní názor na nepřijetí eura pokud je to pro nás nevýhodné ? Za situace, která se dnes zjevně ukazuje v jihoevropských zemích, že když už euro mají, nejsou schopni pružně ovládat chod své vlastní ekonomiky. To vše opět musí zákonitě nahrávat někomu jako jsou nadnárodní společnosti a banky, jejichž strategií je pomoc druhým ale za těžké peníze, tedy pro vlastní zisk. Snad to i u nás lidé začínají chápat, že kritika EU a eura není snahou o jejich likvidaci hned a za každou cenu ale o snahu nalézt co nejlepší řešení pro náš stát, naše občany a především naší budoucnost.