O tom, co předchází vzniku románu a jak nakonec dostat příběh na potištěné stránky, které můžete prolistovat v knihkupectví... Cesta je spletitá a ne vždy hned víte, kam vás zavede.
Autorem ilustrace je Lubomír Kupeík.
Vsadím se, že bezmála každý z nás někdy napsal nějakou povídku nebo básničku. Někteří ji hned schovali do šuplíku, jiní se běželi pochlubit mamince nebo třídní učitelce. Někteří z nás pak v psaní pokračovali. A některé to neopustí nikdy. Z těch se, pokud mají talent, odvahu a trochu štěstí, stávají spisovatelé.
Jejich cesta vede nejčastěji přes literární soutěže, publikaci kratších prací na internetu a posléze v časopisech, teprve pak se dostává ke slovu vydání knihy. Musím připustit, že jsem postupovala cestou přesně opačnou.
Ale lze se tomu divit, když člověk začíná na rámcových novelách a románech? Zločin na Poseidon City jsem napsala v roce 2006 a teprve poté jsem začala psát i povídky. Časem jsem si tento literární útvar oblíbila - výsledkem toho byla publikace povídek Střetnutí osudů, Přání prvomájové noci, Obchodník s realitami a Arkádie, které vyšly ve sbornících a v magazínu Ikarie.
A během uplynulých tří let, zabraných zpočátku jednáním s několika nakladatelstvími a posléze přípravami vydání knihy, se román přiblížil snu každého spisovatele - tištěné knize v pevné vazbě, ležící pyšně na pultě knihkupectví... Až se tam minulý týden i dostal.
Zločin na Poseidon City je detektivní sci-fi příběh odehrávající se v blízké budoucnosti na mořském městě, kde je zavražděn významný podnikatel v oboru hlubokomořské těžby. Událost hrozí rozvrácením ekonomiky celé Unie mořských měst, a tak musí policie vynaložit veškeré síly na rychlé vypátrání vraha - jenže lidé jako Vincent McIntyre nemívají málo nepřátel...
Jak vznikne takový román? To je asi jako ptát se šéfkuchaře, jak vznikne originální recept. Jednoduše ho napadne vytvořit něco nového, zkombinovat dohromady různé chutě a suroviny, třeba už jinými kuchaři využité, do celku, jenž se od jiných receptů dramaticky liší. Na začátku je nápad - a pak práce, práce, práce. Ale taky zábava. Bez ní by psaní nebylo ono!
Srdečně vás zvu na křest románu a autogramiádu, konající se 4. června od 17.00 v knihkupectví a kavárně Krakatit (Jungmannova 12, Praha 1). Zároveň mě těší, že mohu oznámit brzké spuštění osobních stránek o "psaní, životě a vůbec".
Nakonec zde uvádím krátkou ukázku z románu:
Nebe na severu bylo zatažené. Šedivá obloha sice nepředstavovala zrovna příhodné podmínky pro přeměnu letadélka ve člun, nicméně to nebylo tak špatné, jak by mohlo být. Na Atlantik panovalo docela normální počasí.
Zachmuřená tvář Duncana Millera mohla být zrcadlem severní oblohy, k níž se stále blížili a zanedlouho je pohltila.
Wohlström kontroloval údaje na hlavním monitoru i displejích, protože kolem letadla se nedalo spatřit nic jiného než šeď dešťového oblaku, který je obklopoval.
„Zahájím klesání," řekl Per.
Brzy se z mraku vymanili a strojem trochu smýkl nečekaný poryv větru. Před sebou uviděli celou skupinu plošin a stanic, sedících klidně na rozbouřené hladině. Wohlström se poprvé zatvářil znepokojeně. Ideální podmínky pro zkoušku plavby to rozhodně nebyly.
„Připravte se, že to bude házet," dodal.
Todd vypadal, že je mu to celkem jedno. Duncan byl trochu nervózní, když sledoval, jak se přibližují k temné šedomodré mase vody.
Pak to s letadlem divoce hodilo; na okamžik to vypadalo, že sklon bude příliš velký a letadlo jednoduše zajede pod vodu jako šíp. Nebo jako ponorka. Toto třetí možné využití by ovšem bylo také posledním.
Naštěstí se vyrovnalo. Vlny si s ním pohrávaly jako kočka s myší.
Per rychle přepnul do lodního režimu. Pevná, ale pružná křídla lehce nadnášela celé letadlo..., vlastně podivný člun. Na monitoru se zobrazily stejné údaje, jaké potřebují lodě. Knipl se dočasně stal kormidlem. Per nastavil směr a rychlost a začali se pohybovat.
Duncan užasle zíral ven. Vlny soustavně bušily do okének a vyvolávaly dojem, že se letoun potápí. Nebyl zvyklý se dívat na moře z téhle perspektivy - buď byl nad vodou, nebo pod ní, ale nikdy takhle nependloval těsně nad hladinou.
Sharon, kde jsi? Co se stalo? pomyslel si a žaludek se mu sevřel obavami. Teď si vyčítal, že ji poslechl, když řekla, že pojede sama. Poseidon City pak stejně předal na povel poručíku Lanskimu a požádal Johannsona, ať mu pomůže.
Dobře, teď nás čekají výslechy taxikářů a těžařů z té plošiny. Co když nám nic užitečného neřeknou? napadlo ho teprve nyní. Rozhodl se, že předem o té možnosti uvažovat nebude.
„Nejdřív jeď k té plošině," požádal Pera Duncan.
Všechno se v něm houpalo a točilo, ale nezpůsobily to ani tak vlny, jako strach.
