Vliv autora na dílo a díla na autora

Malé zamyšlení nad úlohou optimismu v literatuře, nevylíčitelností skutečně plastického obrazu světa a vlivu, který může mít dílo na svého autora - a samozřejmě i naopak, jak je zvykem.

Asi mnoho spisovatelů se již potýkalo s otázkou, jak zobrazit určitý náhled na svět, aniž by je ten náhled do jisté míry pohltil. Koneckonců, když píšete o tom, jak je svět špinavý, prohnilý, prostý ideálů apod., buď to v duchu popíráte a hrozí, že váš popis nebude uvěřitelný, nebo tomu alespoň zčásti uvěříte a ztratíte jednu z nejcennějších lidských vlastností - optimismus.

Takové dilema je o to těžší, že pravdu mívají zpravidla obě strany, oba protikladné pohledy. Řekněte jakoukoli vlastnost, jaká vás napadne - a máte téměř jistotu, že se k substantivu svět hodí, ať už je kladná či záporná. Svět je skutečně plný utrpení, chudoby, nemocí, zpustošenosti, negativních emocí, krutosti, zločinů, válek... Na druhou stranu je také plný smíchu, krásy, nezkalené lásky, štěstí, klidu, empatie, obětavosti, cti; v každém okamžiku, kdy ve svěžím vzduchu zavane jemný vítr, sluneční paprsek dopadne na květ rostliny a obloha vytvoří neopakovatelný, jedinečný obraz, je tolik krásy, že to v onom konkrétním okamžiku dokáže porazit všechny špatné dojmy. Ale v příštím se zase vrátíme zpět a jsme konfrontováni s věčným rozporem.

Je zcela logické, že to tak je, a v podstatě to ani nemůže být jinak. Vždycky bude něco špatného a něco dobrého. Můžeme se jen snažit omezit ty nejhorší věci - hladomory, války, extrémní chudobu apod.

Někdy se může zdát, že rozčarování „ze stavu světa" je namístě. Takových chvil bývají v lidském životě stovky, ne-li tisíce. Jenže to, co vidíme, je vždy jen jeho nepatrná část. Náš pohled bude vždy zkreslený - s tím asi nic nenaděláme.

Snaha vylíčit svět co nejplastičtěji, nejšířeji a přitom nejvěrněji, je proto možná už od samého základu marná. Svět si vždycky půjde svou vlastní cestou. Fatalisté dodají, že jeden jediný člověk s ním nic nezmůže, a proto de facto nemá cenu se snažit něco změnit. Idealisté namítnou, že každičký člověk má možnost ovlivnit svět a nikoli nepatrně ho měnit.

Záleží zkrátka na tom, kdo je ten člověk, o co se snaží a jak se o to snaží...

Je zajímavé psát něco, co staví tyto názory do konfliktu, nahlíží na následky jejich zastávání apod. Nejde jen o názor na postavení jednotlivce ve světě - zajímavým rozporem jsou právě již zmíněné náhledy na svět - optimistický vs. pesimistický, idealistický vs. pragmatický až cynický, aktivní vs. pasivní... Chce to dynamiku. Ta nesmí chybět. Román založený na rozhovorech o názorech a životních náhledech, pomalu disputacích, dnes nikoho nezajímá. Kromě toho to ani není nejlepší cesta k jejich ukázání - ne, projevit se musí v konkrétních činech, událostech, příčinách a důsledcích, jednání různých lidí, které někam vede - mnohdy ne tam, kam původci tohoto jednání chtěli.

Je možné být idealistickým pragmatikem, či snad pragmatickým idealistou? Usuzuji, že ano - já sama jsem příkladem této kombinace. S mnoha ideály souhlasím, považuji je za správné, ale zároveň za do značné míry nesplnitelné, či splnitelné až v delším časovém horizontu. Svůj vlastní život beru pragmaticky, často s ironií. Humor je univerzálním prostředkem sice nikoli k pochopení světa, ale k pochopení toho, že svět jako takový pochopit nelze.

Vylíčit prostředí cynismu, přetvářky, vypočítavého pragmatismu a zodpovědnosti za celek se zbavujících jednotlivců vyžaduje cenné vlastnosti jako smysl pro humor a optimismus na nějakou dobu opustit. Je složité či snadné se k nim zase vrátit? Nějaké stopy přece vždy zůstávají...

Některé věci jim mohou zabránit, nebo je alespoň minimalizovat. Schopnost nadšení, patřící mezi ně, je další nevyčíslitelná vlastnost. Dalo by se také napsat o někom, kdo ji již napohled ztratil, ale příchod nového člověka a nových událostí do jeho života to změní. Něco prodchnutého optimismem a zároveň zcela uvěřitelného. Něco šťastného.

Optimismus se v literatuře vyjadřuje podle mého spíše hůře než pesimismus. Je celkem snadné napsat o bezútěšných poměrech v zanedbané čtvrti či postapokalyptické budoucnosti. Ale prodchnout dílo nakažlivým optimismem, to je skutečné umění.

Dosud jsem se nesetkala s žádným literárním dílem, které by přesahovalo schopnost hudby vyjádřit optimismus. Z mnohých písní vychází v tak čisté a krystalické podobě, že by bylo krajně obtížné napsat něco, co by dovedlo zapůsobit podobně úspěšně, rychle a silně... Mezi takové „optimistické písně" patří třeba mnohé z písniček skupiny ABBA, dále Raindrops Keep Falling on My Head, New Soul, Downtown a další.

Ale aby to nebylo tak pesimistické ;-), vkládám zde ukázku z Puškinovy pramálo známé básně, nazvané "Rozhovor básníkův s nakladatelem". Uvidíte, že od 19. století se její platnost vůbec nezměnila a je stále aktuální... 

Nakladatel:    Tak dobrá. Berte bez pohrdy

                     mou užitečnou radu: dnes

                     svět tržištěm je: v ten věk tvrdý

                     co svoboda je bez peněz?

                     Co sláva jest? Jen pestrá lata,

                     jež krášlí pěvcův vetchý šat.

                     Nám třeba zlata, zlata, zlata:

                     jen hleďte zlata nahrabat!

                     Vím napřed, co mi namítnete:

                     však já vás, páni, dobře znám:

                     vy k svému dílu vroucně lnete,

                     co na plameni práce vám

                     vře obraznost jak v sopce láva:

                     ta vychladne - a výrobek

                     i vám hned jaksi zchlad' a zkys'.

                     Dovolte: rád bych vám prostě řek':

                     vždyť nadšení se neprodává,

                     leč možno prodat rukopis.

                     Proč váhat? Již se ke mně trousí

                     lid nedočkavý na čtení:

                     kol krámu žurnalisté brousí,

                     jim v patách pěvci hubení:

                     ten potravu chce pro satiry,

                     ten pro duši, ten pro svůj list,

                     a mnoho dobra z vaší lyry

                     že pojde, jsem si napřed jist.

Básník:          Máte docela pravdu. Tuhle máte můj

                     rukopis. Však se nějak dohodneme.