Vědci již objevili přes dvě stovky extrasolárních planet, tedy planet u jiných sluncí. Několik „úlovků“ se alespoň vzdáleně podobá Zemi – pevný povrch, přibližně podobná hmotnost… Se stále dokonalejší technikou bude takových objevů přibývat. Možná už brzy nalezneme svět, který může být útočištěm pro život ve vesmíru. Co se stane pak?
Předpokládaná podoba projektu Daedalus.flickr.com
Největším limitujícím faktorem pro výpravy mimo naši sluneční soustavu jsou obrovské vzdálenosti mezi hvězdami. Předpokládejme pro tuto chvíli, že lidstvo nalezne způsob, jak je překonávat.
Takových projektů už koneckonců existovala spousta. Nejznámějším z nich je asi plán Britské meziplanetární společnosti na vyslání nukleárně poháněné automatizované lodi k Barnardově hvězdě, červenému trpaslíku vzdálenému necelých 6 světelných let od Slunce. Cesta tam by trvala asi padesát let. Projekt zvaný Daedalus ale zůstal jen studií - jednak pro svou obrovskou nákladnost a jednak proto, že u Barnardovy hvězdy byla existence planet již vyloučena. Ale další takové studie, mnohdy levnější a modernější, jsou právě nyní vytvářeny. Naprostá většina z nich zůstane navždy jen na papíře. Ale některé se mohou stát podkladem pro budoucí mise.
Na objevenou planetu jsme tedy vyslali automatické sondy. Některé krouží na oběžné dráze, monitorují klimatické a geografické podmínky, jiné přistály na pevnině a zkoumají tamní život, několik se možná ponořilo do hlubin oceánů.
Nemáme sebemenší tušení, co můžeme u života mimo Zemi - zvlášť u hvězd vzdálených mnoho světelných let - očekávat. Vědci už toto téma probrali nesčetněkrát - a s množstvím různých výsledků. Přesto se většina z nich shoduje na několika rysech: Život se může rozvíjet tam, kde se vyskytuje voda ve všech třech skupenstvích. Nejpravděpodobnější je život na bázi uhlíku. Tento hojný prvek se čtyřmi atomovými vazbami je pro něj (na světech aspoň vzdáleně podobných Zemi) svou stavbou zkrátka nejvhodnější. Poněkud opatrnější už jsou u toho, jak by hypotetičtí tvorové získávali energii.
Nabízí se dýchání - využívání vzdušného (případně ve vodě rozpuštěného) kyslíku. Ale na Zemi existuje mnoho organismů, které jsou uzpůsobeny jinak. Jedná se většinou o jednobuněčné organismy - bakterie a prvoky. Známé jsou bakterie z horkých sirných pramenů. A nesmíme zapomenout na endoparazity - parazity, kteří žijí uvnitř těla svých hostitelů.
Parazité se však neobejdou bez hostitelů a bakterie ani prvoci nepatří mezi zrovna vyspělé formy života, třebaže jsou nejpočetnější a nejodolnější. Dýchání kyslíku, také velmi hojného prvku, vypadá jako dobrá volba. Jenže to se pohybujeme pořád v možnostech Země.
A bude dědičná informace tamního života založena na DNA, jako na Zemi? Kyselina deoxyribonukleová vypadá jako vhodný nositel genetické informace. Vytváří makromolekuly ve tvaru šroubovic, po hypotetickém natažení až dva metry dlouhé. Ale tak se chová v zemské tíži. Co kdyby šlo o planetu s velmi vysokou gravitací, kde by život nemohl nikdy uniknout z oceánů, jež by ho nadnášely? Nebo svět s hustou atmosférou a obrovským tlakem na povrchu?
O chování organických molekul v různých podmínkách toho zatím příliš nevíme. Anorganické krystaly výborně rostou za nulové gravitace, kde jsou eliminovány chyby v jejich struktuře. Naproti tomu na povrchu planety na ně působí tíže, tlak... Co tedy organické řetězce? Jak by zareagovaly na výrazné změny podmínek?
Dá se očekávat, že i toto se stane předmětem výzkumů v příštích letech. Zatím můžeme spíše spekulovat.
Jestliže by život na jiných světech využíval k přenosu genů DNA, šlo by o silný argument podporující tzv. teorii panspermie. Podle ní mohou být zrna látky obsahující bakterie, která unikla z atmosféry planety, slunečním větrem vyvržena ze soustavy a nesena dál. Zvlášť při odhození plynné obálky červeného obra a vzniku planetární mlhoviny by se mohla dostat velice daleko. A lze si představit, že časem proniknout k jinému slunci - a fragmenty DNA spustí řetězovou reakci zvanou život. A není zcela vyloučeno, že by jedna z mnoha bakterií mohla dokonce přežít. Na kameře, kterou na Měsíci používali astronauti z Apolla, i přes důkladné čištění bakterie ulpěly - a jaké bylo překvapení vědců, když po návratu na Zemi zase vesele ožily! Existují bakterie, které snesou neuvěřitelné dávky radiace. Nevíme sice, jak by reagovaly při jejím tak dlouhodobém působení, ale jejich přežití je rozhodně možné.
Teoreticky by mohly nést DNA i komety či meteority. Představme si následující scénář: Do planety, na níž právě bují rané formy života, narazí velké těleso a způsobí vyvržení obrovského množství materiálu do vesmírného prostoru. Většina těchto úlomků vytvoří kolem planety po kolizi prstenec či oblak a dopadne zpátky. Některé ale putují dál - a po stamilionech až miliardách let mohou zanést zbytky DNA, silně poškozené zářením, ale přesto částečně zachovalé, k nějaké jiné hvězdě. Faktem ovšem zůstává, že na to, aby se takto život rozšířil na více světů, je vesmír ještě poněkud mladý.
Dostáváme se k zásadní otázce: Pokud opravdu narazíme na planetu, kde budou tyto různě pravděpodobné teorie - život na bázi uhlíku, DNA, dýchání vzdušného kyslíku - realitou, bude na ni někdy moci vstoupit člověk?
Není to tak dávno, co byli do Austrálie zavlečeni králíci a další evropská zvířata - a rozvrátila tamní ekosystém. Uplynulo několik set let od doby, kdy američtí indiáni umírali na plané neštovice, s nimiž se jejich imunitní systém nikdy nesetkal.
Takových příkladů by se daly uvést stovky, možná tisíce. Zavlečený hmyz ničil úrodu v místech, kde neexistovali jeho přirození predátoři, invazní rostliny vytlačovaly - a stále vytlačují - původní porosty...
Následky setkání ekosystémů, které se rozvíjely vzdáleny mnoho světelných let, by mohly být katastrofální. Stačila by jedna malinká bakterie - a člověk jich na vlastním těle nosí stovky druhů, z nichž některé jsou nezbytné pro jeho život - ke spuštění ničivého procesu. A toto ohrožení by bylo oboustranné.
Budeme tedy planety u cizích sluncí považovat vždy za nějakou nedostupnou „rezervaci", kam není možné vkročit?
Dvě miliardy let nám mohou připadat jako nekonečno. Ale je to doba, po jejímž uplynutí už Země pravděpodobně nebude obyvatelná. A jak se bude Slunce rozpínat dál, ničivý žár zasáhne i Mars. Život ve sluneční soustavě bude moci přežívat pouze v komplexech na Jupiterových či Saturnových měsících nebo ve vesmírných stanicích.
Pokud bude v tu dobu ještě lidstvo existovat, jistě bude umět cestovat mezi hvězdami. A jiná možnost než uniknout k jiným hvězdám už nezbude.
A tak katastrofa možná vypukne. Myslím, že lidé se pokusí přežít na jiné planetě daleko spíše, než navždy jen v uměle budovaných komplexech, jakkoli dokonale postavených a osídlených.
Nemůžeme se na následné události dívat pouze jako na katastrofální. Ano, takové budou - pro mnoho, možná většinu organismů. Ale mnoho dalších ji přežije, vyjde z ní změněno a přizpůsobeno - tento děj bude obrovským experimentem evoluce.
Vzdáleně se to podobá tomu, co se v daleko menším měřítku děje zde na Zemi, v jediné, ale rozmanité biosféře. Člověk svou činností změnil životní podmínky mnoha druhů - některé kvůli tomu vyhynuly, jiné se přemnožily, další se pohybují různě mezi tím. Ale nelze je neměnit. Jsme součástí přírody, nedílnou částí té obrovské a složité skládačky - v níž všechno souvisí se vším. Nejdůležitější je tedy porozumět, jak tyto podmínky měníme a jaké následky mohou změny vyvolat.
Otázky týkající se vzniku života jsou pro nás zatím záhadné a s jistotou nezodpověditelné. Až dostaneme možnost prozkoumat, třeba jen prostřednictvím sond, život na jiných planetách, mnohé z nich se vyjasní. Život - a jeho zkoumání - je koneckonců jedno velké úžasné dobrodružství.
Svět, v němž se prolínají evoluční cesty mnoha a mnoha planet, je zatím pouhou sci-fi, příliš vzdálenou a pro nás tak nedosažitelnou. Je dosud doménou spisovatelů a snílků. Ale je pravděpodobné, že tomu tak nebude navždy - i když doba, která uplyne, nám jako věčnost připadat může.
