V současnosti se v České republice rozvádí téměř šedesát procent manželství. Mnoho lidí volí "single" život a neplánuje manželství ani děti. V dětských domovech a konejeckých ústavech však čekají tisíce dětí. Existují páry, které vlastního potomka mít nemohou a rády by dítě adoptovaly, ale prakticky na to nemají šanci. Je to spravedlivé?
Nejprve je třeba si říci, jaká je funkce rodiny v současném západním světě. Její postavení se během několika uplynulých desetiletí diametrálně změnilo. Stále je místem, kde dítě získává patrně nejdůležitější část své výchovy a které do značné míry formuje další život člověka, je centrem materiálního zabezpečení svých členů, ale zůstala i proslavenou "základní jednotkou státu"? Nebo důležitost rodiny v tomto smyslu klesla a naopak na ní získal jednotlivec?
Nástup singles vytvořil nový trend – společnost úspěšných lidí v produktivním věku, které ale (nejsou-li single "z nouze") neláká možnost založení rodiny, nýbrž budování kariéry, cestování a zábava. Lze se tomu divit? Můj vlastní pohled je podobný. Nejprve chci uspět ve své práci, poznat svět a bavit se – žít naplno svůj vlastní život a pomáhat v tom i dalším lidem. Hádám (ač se mohu mýlit), že o dětech začnu uvažovat až později, řekněme kolem třiceti let, jestli vůbec někdy. Troufám si říci, že společnost už není tažena tolik rodinami jako právě jednotlivci.
Za dnešní situace začíná být bezmála vzácností, když nějaký pár v reproduktivním věku děti skutečně chce mít a je na to materiálně i psychicky připraven. Přesto to Česká republika homosexuálním párům téměř neumožňuje, co se týče jak adopce dětí, tak umělého oplodnění v případě žen.
Adopci jim v plném rozsahu v současné době umožňují zejména Velká Británie, Švédsko, Španělsko, Nizozemsko, Dánsko a Island. V Nizozemsku a Belgii má registrované partnerství status rovnoprávný s manželstvím.
V České republice probíhá snaha umožnit člověku žijícím v registrovaném partnerství osvojit si dítě svého partnera, viz tento článek z Finančních novin: Zelení podporují snahu o individuální adopce dětí homosexuály
Stále se však nejedná o umožnění adopce "cizího" dítěte - tuto možnost mají manželé nebo jednotlivci, kteří prokážou, že i sami dokážou dítě vychovávat. Když může dítě adoptovat jeden člověk, proč by to nemělo být umožněno registrovaným partnerům? Podle jednoho článku z roku 2006 je však proti přes 60 % Čechů.
Podle některých lidí by výchova párem stejného pohlaví děti negativně ovlivnila. Nemyslím si, že je na tom mnoho pravdy; negativně může dítě ovlivnit mnoho rodinných záležitostí – vyrůstání jen u jednoho rodiče, rozvod rodičů… A přesto nejsou tyto případy nijak omezovány, i když se mohou nějakým způsobem dotknout dětské psychiky. Jak by homosexuální rodiče mohli negativně působit na dítě? Jistě, když by například dvě ženy adoptovaly chlapečka, ten by potřeboval i nějaký mužský vzor a v určitém věku možnost si s mužem promluvit. Ovšem i v mnoha úplných tradičních rodinách vzor či možnost se svěřovat rodiči chybí. Takovýmto „patronem“ může být jiný příbuzný, rodinný přítel… Tento argument tedy ztrácí na váze.
Napadá mě jen to, že ostatní děti by na svého vrstevníka mohly být kruté a posmívat se mu – jako se dříve posmívaly dětem svobodných matek či rozvedených rodičů, kteréžto případy už se dnes berou jako zcela normální stav. Jsem přesvědčena, že i adopce homosexuálními páry by si prošla stejnou cestou. Zpočátku by pro většinu lidí působila jako cosi nepatřičného, ale společnost by si na ni velmi rychle zvykla. A na rozdíl od rostoucího množství rozvodů by se v tomto případě jednalo o pozitivní trend, protože vyrůstat se dvěma rodiči je něco, o čem mnoho dětí bohužel jen sní.
Uvidíme, co nám řeknou politické strany před květnovými volbami – co slíbí a především co nakonec splní, pokud uspějí. Já osobně doufám, že ať už se ke kormidlu dostane vláda jakýchkoli stran, přijde zákon o umožnění adopce homosexuálními páry na řadu a úspěšně projde oběma komorami Parlamentu i prezidentskou kanceláří.
