Nejsem pověrčivá a pátek třináctého beru jako každý jiný den, ale dnešek mě málem přiměl uvěřit jeho nechvalné pověsti...
To, že jsem ráno zkonila písemku z němčiny, bylo předvídatelné a nijak zvlášť neobvyklé a účinku pátku třináctého to rozhodně nemohu přičítat. Jakmile jsem ale došla do školy, zjistila jsem, že mi chybí klíček od skříňky. Měla jsem ho oddělený od svazku a musela jsem ho včera cestou ze školy, nebo dnes ráno cestou tam, vytrousit z kapsy. To ten den pěkně začal. Půjčila jsem si náhradní klíč a šla na vyučování.
Později, při běhu na oběd, jsem nenahmatala svazeček klíčů s čipem na jídlo. Kde může být?! Ještě ráno jsem ho u skříňky měla...
Prohledala jsem všechny kapsy bundy i dosud netušená zákoutí školní brašny. Nic. Jako by se klíče vypařily z povrchu zemského. Zmocnil se mne zvláštní pocit, že jsem se ocitla v jakémsi surrealistickém vesmíru, kde věci samovolně mizejí. Doufala jsem, že se aspoň stejně záhadně i objevují.
Oběd jsem naštěstí dostala i bez čipu, vrátila jsem se s půjčeným klíčkem ke skříňce a jala se ji systematicky prohledávat. A tam byly - zapadlé za biologickým pláštěm, mé klíče! Jak jsem je tam dokázala upustit, to nevím. Ale vrátila jsem se zpět do normální reality, kde faktor nepravděpodobnosti neumožňuje klíčům vydat se na pouť neznámem.
Pořád jsem však neměla klíček od skříňky. A tak jsem se vracela domů pomaličku, usilovně zírající do země a snažící se očima nahradit detektor kovů, neslyšíc troubení aut a nevidíc kandelábry. Dokonce jsem zamířila i do supermarketu, kde jsem byla včera, ale dozvěděla jsem se pouze to, že pokladní matou otázky položené při vracení peněz.
Ráda bych tenhle malý příběh zakončila pointou, že jsem po návratu domů našla klíč ležet pod věšákem, ale tentokrát píšu podle skutečnosti. Ve skříňce sice není kromě obnošených pantoflí a salátových sešitů nic k ukradení, ale i tak mě ztráta klíče moc nepotěšila. A tak mi nezbývá než se na závěr zeptat: Nenašli jste takový malý klíč...?
