Občas si říkám, že jsem nejroztržitější člověk, jakého znám – a je to naprostá pravda. Tentokrát se mi podařilo zapomenout doma klíče. Zapeklitá situace, že? Dveře zavřené, klíče uvnitř, mobil uvnitř, tramvajenka uvnitř… Zbývá jediná možnost. Poněkud netradiční vniknutí do vlastního bytu.
flickr.com
Byla jsem si jistá, že je matka uvnitř, problém ale spočívá v tom, že špatně slyší. Vytrvale zvoním přes čtvrt hodiny - bezúspěšně. Nakonec to vzdávám. Vytahuji z batohu scénář, který se učím, čmárám na něj fantomasovské „Byla jsem tu!", pokládám jej před dveře a před okno do kuchyně instaluji deštník. Dovolte nyní, abych vám trochu popsala vzezření okolí: pětadvacet řadových domečků (označovaných často jako „panelák naležato") šikmo na hlavní ulici, za nimiž se nachází oplocená úzká zahrada.
Zepředu to nejde. Musím to tedy zkusit zezadu. Jenže to musím překonat plot.
Ne že bychom neměli klíče od branky. Ale hádejte, kde jsou...
Logicky by se na straně vzdálené od hlavní třídy mělo pohybovat méně lidí. Odhodlaně mířím tam, kapuci staženou do tváře jako někdo chystající se vniknout neoprávněně na cizí pozemek. To sice není můj případ, ale nezainteresovaný kolemjdoucí by si to klidně mohl myslet. Kapuce takový dojem rozhodně budit neměla - byl to jen jediný prostředek, jak se chránit před ledovým větrem.
Dorážím k dolní brance a skoro okamžitě se otáčím zpátky. Četa zametačů ulice (dnes by se možná řeklo vrchních údržbářů veřejných komunikací) právě pilně pracuje přímo vedle brány. Rozhodně nepotřebuji, aby na mě ještě někdo přivolal policii kvůli tomu, že se snažím dostat do svého vlastního bytu.
Mířím nahoru, k hlavní ulici. Obezřetně se rozhlížím. Zdá se, že nikdo není v dohledu... Ale ne, soused! V půli kroku se obracím nazpátek.
Připomíná mi to situace z němých grotesek 20. let. Jenže já, narozdíl od Laurela a Hardyho, nemám v úmyslu jakkoli poškodit domek (ne že by to postavy, které hráli, měly v úmyslu - jen se jim to vždycky jaksi podařilo). Přelézt plot je zkrátka jediná možnost.
Ještě že v tom mám praxi ze základní školy. Tímto způsobem jsme občas mizívali ze školního hřiště (nebo se naopak o víkendech dostávali na něj).
Soused odchází a já vykukuji na ulici... Zdá se, že je tam klid. Rychle se chytám branky, skáču, zapírám se nohama a přehazuji je přes bránu. A jsem tam! Za ustavičného rozhlížení běžím k našemu domečku a buším na okno do obýváku. To se vzápětí otevírá. Máma je údivem bez sebe. A mnou, zatímco lezu dovnitř, už zmítá záchvat smíchu...
Jedno mne překvapilo. Zatímco jsem byla na druhé straně řadičky, odložený deštník nikdo neukradl. Beru ho dovnitř a přemýšlím, jak podobným happeningům propříště zabránit.
Možná si pořídím paklíč. Jenže - co když ho zapomenu doma?
