Co se dá dělat, když zabouchnete dveře s klíčem uvnitř v zámku? Asi si říkáte, že pokud není otevřené okno, nezbývá než zavolat zámečníka. Chyba! Na nedávné návštěvě u příbuzných jsem se přesvědčila o opaku… dovnitř jsme se totiž doslova vloupali. A to poněkud netradičním způsobem.
Čtyř dní kolem svátku 8. května jsme využili k návštěvě našich ostravských příbuzných. První dva dny probíhalo vše zcela normálně (pokud považujete nepopsatelný chaos za normální stav). Třetího dne jsme se však rozhodli si vyrazit na výlet. Nás pět vždycky nadělá hrozný zmatek, a to i přesto, že čtyři z nás jsou už dávno dospělí (troufám si říci, že jistý šestnáctiletý člen rodiny zmatkuje obvykle dokonce nejméně).
Připraveni jsme stáli venku. Zdálo se, že nic nechybí. Strýček zabouchl dveře. „Zamkneš?" zeptal se tety.
Ruka jí vylétla k ústům. „Já jsem nechala klíč doma!"
Dovolte mi poznamenat, že kdykoli nemá teta klíč u sebe, je zaražený ve vnitřní straně zámku. Nyní tomu bylo nejinak.
„Zavoláme zámečníka, až se budeme vracet," navrhla máma.
„To stojí tak tři tisíce!"
„Ale co jiného se dá dělat?"
„Cestou si to rozmyslíme."
Během ní jsme došli ke dvěma návrhům: Nejdřív se pokusíme otevřít dveře pomocí kreditní karty (v což jsme vzhledem k bezpečnostnímu zámku nevkládali velké naděje), a když to nepůjde, zkusíme to podzemím.
Pod ulicí, kde stojí onen domek, totiž vede šachta s rozvody plynu, vody a elektřiny, kam se dá vchodem u posledního domu vejít. Každý v ulici má od ní klíče. Stačí někoho o ně pořádat (vlastní zůstaly samozřejmě vevnitř).
Ale nemyslete si, že je to tak jednoduché! Samotnou šachtou se do domu nad ní nelze dostat. Z šachty se dá ale prolézt do štoly, která vede pod záchodem. A tam je úzké víko v podlaze, kudy se v případě potřeby leze dolů k opravení kanalizace.
Shodli jsme se, že pokud to může někdo dokázat, tak jedině nejobratnější a neštíhlejší člen rodiny (= nejmladší člen rodiny).
Po návratu jsme zjistili, že kreditní kartou to skutečně nejde, a tak jsme si od sousedů vypůjčili klíče. Táta se mnou šel dolů do šachty. V šachtě existuje jisté, byť chabé, osvětlení, ale štola se topí v temnotě. Baterku jsme s sebou ovšem nikdo nenosili.
„Tak jsme tu," vydechla jsem do ticha a rozkašlala se ze zvířeného prachu. Pochybovačně jsem se zadívala na mezeru mezi plynovými trubkami a betonovým dnem štoly, asi tak ve výši mých očí. Mohla být široká sotva víc než dvacet centimetrů.
„To nepůjde," řekl táta.
„Ale půjde! Můžu si stoupnout tady na tu velkou trubku?" Opatrně jsem vsunula hlavu do otvoru. Šlo to. Vyškrábala jsem se tam celou horní půlkou těla. „Zadek bude těžší!" Už jsem si začínala myslet, že se tam nedostanu. Pak jsem to zkusila bokem. Strčila jsem nahoru pravé koleno, táta mě chytil za nohy a pomáhal mi do štoly. Procpala jsem se tam!
Ta část, osvětlená trochu světlem z šachty, vypadala nevábně. Samý rozsypaný cement či co, kusy starých cihel, dokonce nějaké kovové nosníky... Výška ani ne půl metru. Člověk tam musí lézt po kolenou.
„Podej mi mobil, prosím tě, ať vidím!"
„Mělo by to být vlevo... tam u stěny..."
„Mám to!" vykřikla jsem. Od podlahy záchodu mě dělilo už jen plastové víko. To bylo sice do podlahy přiražené pořádně, ale nepřišroubované. Teta na něj dávala starou žehličku (tu úplně starou, neznající pojem elektřina a těžkou jako olovo), ale ta by měla být po straně. Když budu tlačit na druhý konec...
Deska se mírně nadzvedla. Na další pokus už jsem uviděla denní světlo - a odklopila ji!
Štolu i šachtu zaplavil vítězoslavný smích, který by komukoli, kdo o naší akci nevěděl, musel připadat pořádně děsivý. Vždyť kdo se bláznivě chechtá v temném podzemí? Jedině obávaný fantom ostravských sklepení...
Vytáhla jsem se nahoru. Bezpečnostní systém začal houkat na celou ulici, ale na heslo jsem si naštěstí vzpomněla. A už jsem běžela odemknout. Jakmile jsem ostatní vpustila dovnitř, utíkala jsem za tátou.
Už vycházel z šachty. A já jsem tam stála, zjevení obalené od hlavy až k patě prachem, triumfálně třímala klíč v ruce a pořád se bláznivě smála. Procházející sousedka se na mne podívala poněkud obezřetným pohledem.
Tak vězte, že když si zabouchnete klíč doma v zámku, není třeba hned volat zámečníka - pokud máte štolu!
Některé detaily byly vzhledem k zachování soukromí poupraveny. Příběh o „šachto-štolové akci" je však zcela pravdivý, včetně metrických údajů :-).
