Idylická i válečná Normandie

Co se vám nejdříve vybaví, když se řekne Normandie? Spojenecké vylodění, Den D? Slavná jablečná pálenka? La Manche? A co takhle bocage a Fronte Populaire? I to jsou pojmy spjaté s tímto krajem idylických městeček jako vystřižených z některých příběhů o komisaři Maigretovi, nekonečného množství vojenských muzeí a výjimečné atmosféry.

Pasoucí se krávy s klášterem Mont St. Michel v pozadí. Typický normandský obrázek.Julie Nováková

První, čeho si na cestě všimnete, jsou kruhové objezdy. Francie je jejich nefalšovaným rájem. Po Německu plném zácep, neboli Stau (a ve francouzštině buchon), to je ovšem příjemná změna. Dálnice i silnice jsou upravené a hladké, jen to mýtné - peáge - je otravné.

Normandskou přírodu by klidně bylo možno si splést se střední Evropou. Ale města i vesnice vypadají daleko jinak. V kraji Calvadosu, oblíbené jablečné pálenky a sestřenky naší slivovice, jsou kromě jabloňových sadů všude i široké pastviny s kravami a koňmi. Zatímco u nás tato zvířata tráví většinu času v kravínech a stájích, tady jsou uvnitř jen výjimečně. Strakaté krávy, poklidně se pasoucí koně a sem tam i ovce nebo osli jsou častým obrázkem podél místních silnic.

Normandské vesničky vyzařují jakousi idylickou pohodu, vůni dávno minulých časů, kdy každý znal každého, nikdo nikam nespěchal a lidé se věnovali především farmaření. Typické jsou pro Normandii hrázděné domy, půvabná nízká stavení s dřevem vkládaným do zdiva a tmavými prkny na béžové stěně. Bývají obklopena zahradou, kde nesmí chybět jabloně. Dalším typem zdejších staveb jsou úchvatné uzoučké domečky, většinou dvoupatrové, ale široké pouze kolem čtyř metrů, někdy ani to ne. Jsou krásně upravené, s šedivými či páleně červenými zdmi, mnohdy s květinami v oknech a tradičními dřevěnými okenicemi.

Kvalita života na venkově, ale i ve městech, je tu docela jiná než u nás. Ačkoliv ony staré fascinující domky s doškovými střechami a netřeskem na nich už nejspíš rozkoupili majetní turisté a Pařížané.

Francouzi jsou svým založením požitkáři. Když jsou na dovolené, vstávají obvykle ráno o dvanácté. I přes pověstné víno a cigarety (je tu vidět mnohem více kuřáků než u nás, a to je co říct) se dožívají v průměru vysokého věku. Ovšem i ono požitkářství může mít za následek zmatenost zdejšího značení. Dejme tomu: Hledáte jedno město. Cedule píše, jeďte pořád dopředu. Na další se jeho název vůbec nevyskytne a vy jste nervózní. Dojedete k příštímu kruhovému objezdu, minete několik Škodovek, kterých je zde překvapivě mnoho, a s úlevou spatříte jméno města u jednoho výjezdu. Jenže - je i u druhého. Kam teď? A tak je to dokola. Kupodivu však můžete na totéž místo z téhož určení dojet bezpočtem různých cest, jak zjistila naše rodina během častého bloudění.

Podél silnic, zejména těch užších mezi vesnicemi, se vyskytuje hustý porost - jedním slovem křoví - jemuž se říká "bocage". Když tudy po vylodění postupovali spojenečtí vojáci, museli jít po těchto silničkách a dávat pozor na Němce, kteří se často skrývali právě v "bocage" a představovali neustálé nebezpečí pro procházející jednotky Spojenců. Památek na slavné vylodění v Normandii je zde mnoho, například Pegasus Bridge, kde pátého června přistáli britští výsadkáři a udrželi obě strany mostu až do příštího dne, kdy po něm museli projít vylodění vojáci. Dnes je tam muzeum. Po upraveném mostě se dosud jezdí.

Nedaleko od něj můžete navštívit i Arromanchez, jedno z důležitých míst vylodění, se zbytky pontonů v moři a obsáhlým muzeem.

Normandie není jen zemí venkovské pohody, pálenky a vítězné historie. Na pobřeží se nachází také hodně letovisek, z nichž některá jsou oblíbeným cílem turistů už od třicátých let, kdy levicové hnutí „Fronte Populaire" vybojovalo pro zaměstnance povinně tři týdny dovolené ročně.

Například o Honfleur jsem slyšela, že je to nádherná rybářská vesnička. První, co jsem spatřila - nutno ale dodat, že na samém okraji města - byl McDonald´s. Pak se objevil první kousek moře. V Honfleur nejsou pláže, je to sevřený přístav. Moře je vidět ve středu města, kde jsou vysoké úzké domy natěsnány na sebe a tvoří nádherný dojem historie a malebnosti. Zástupy turistů, které během sezóny okupují tuto „rybářskou vesničku" (jíž Honfleur kdysi, ale daleko kdysi bývalo) už ovšem tak nádherné nejsou. Když projdete kolem jachet, dostanete se do neproniknutelného davu lidí mezi restauracemi, bufety a zpívajícími Jihoameričany, odkud se dá uniknout jedině do půvabných úzkých uliček s typickými domky a maličkými obchůdky.

Z parkovišť má člověk podobný dojem nedostatku místa. Honfleur je dnes vyhlášenou destinací francouzské smetánky, alespoň to člověka napadne, když spatří dvojici Porsche a červené Ferrari zaparkované suverénně na ulici.

Aby zažil nějakou změnu po tom živém ruchu, může si člověk zajet do nějaké skutečně malé přímořské vesničky se širokými, většinou liduprázdnými písečnými plážemi. Není divu, že turisté se na ně nehrnou, vždyť na přelomu srpna a září měla voda La Manche (krom toho tradičně špinavá) sotva osmnáct stupňů. Nejhezčí jsou pláže za odlivu, kdy moře odhalí desítky metrů svého království a načas je daruje souši.

Tak to člověku alespoň připadá při pohledu z projíždějícího auta. Zblízka už to tak nádherné není. Pěna, kterou moře vyplavuje na pláž, místy nažloutlá či nazelenalá, rozhodně hezky nepůsobí. Od koupání spíše odrazuje. Už proto mne překvapilo, když jsem viděla ty hromady mušlí v písku. A to skutečné hromady! U Středozemního moře máte štěstí, když jich naleznete několik. Tady byste je mohli sbírat celé dny v kuse a pořád byste nestíhali.

Jistě, Atlantik je chladnější a je to oceán - už proto je v něm více života než v teplém vnitřním moři. Někdo může poznamenat, že ty mušle se ropou v kanálu přímo živí; naopak mne napadlo, že právě znečištění je jedním z důvodů, proč na pláži leží tolik dávno opuštěných schránek mořských měkkýšů...

Když člověk projezdí všechna možná muzea Dne D, podívá se do starých bunkrů, spatří "rybářské vesnice" a špinavý Atlantik, ztratí se na nepřehledných cestách a navštíví sice nezapomenutelný, ovšem turisty nepříjemně přecpaný klášter Mont Saint Michel (o který se mimochodem přou Normané a Bretonci, ale domy v jeho okolí patří jednoznačně do Bretaně), dalo by se říci, že viděl všechny zajímavosti Normandie.

Není tomu tak. Ale aby to byla pravda, musel by zůstat déle než týden. Mnohem déle. Snad se ještě vrátím a zkusím to! A každému radím totéž...

Tento článek již vyšel na www.agenturasan.com.