Blankenburský deník IV: Tisíce jmen na kamenech

Poslední dny blankenburské výpravy byly šťastné i smutné zároveň. Pokaždé, když něco skvělého končí, to tak bývá. Ale tady bylo smutné něco jiného – historie, která je už dávno za námi a přece ještě úplně neskončila. A tisíce lidských jmen napsaných na kameny či čekajících.

Památník obětem z koncentračního tábora Langenstein-Zwieberge.J. Nováková Den 8. - Brocken, střecha Harzu. Se svými 1142 metry nad mořem je Brocken nejvyšším vrcholem Harzu. Vede na něj několik cest. Jednu, již nepoužívanou, zatarasily stromy. Druhou je železnice, kterou se nahoru nechává vyvézt mnoho návštěvníků (a podle mne tím o většinu zážitků přicházejí). Třetí vede po místy vyasfaltované, místy hlinité silnici i pro auta. Čtvrtá je strmě stoupající stezka plná velikých balvanů, kde musíte hooodně zvedat nohy. Podle mého názoru je ze všech nejzábavnější.

Na Brocken jsme vystoupali právě po ní. Nastal i úsměvný okamžik, kdy se nás několik posadilo na dřevěné zábradlí - a to se zřítilo. Naštěstí jsme je dokázali zase narovnat tak, aby to vypadalo, že tam pevně stojí... Ale nemějte strach o příští návštěvníky. Zábradlí nemělo chránit před pádem - za ním byl normální les. Mám teorii, že ho tam postavili z toho důvodu, aby se mohli kochat trapasy turistů, kteří se na něj chtějí posadit.

Nahoře jsme poseděli asi hodinu a půl a pak jsme se vydali dolů, tentokrát po cestě pro automobily, sice jen mírně klesající, ale o mnoho delší. Ale určitě to byl dobrý nápad. Při sestupu bychom si na těch šutrech (v lepším případě) zlámali kosti. A ke všemu se rozpršelo. Byli jsme mokří až na zmíněnou kost. Kameny musely být pořádně kluzké!

Pod horou na nás čekaly mikrobusy, které nás odvezly do McDonaldu u obchodního střediska v Blankenburgu. Tam jsme trochu uschnuli, najedli se a po svých se vrátili domů, abychom dali sušit oblečení.

Den 9. - Langenstein. Langenstein-Zwieberge. Tak zní celý název koncentračního tábora, který existoval od dubna 1944 do dubna 1945 jako vnější část Buchenwaldu. Během té doby zde bylo uvězněno přes 7000 lidí z nejméně 23 zemí. Vězni byli posíláni na stavbu šachet a dolů - bez helem, rukavic, možnosti se najíst a napít. V langensteinském pochodu smrti v dubnu 1945 zemřely téměř tři tisíce lidí.

Lidé z okolních vesnic museli vědět, co se kolem nich děje. Nemohli si nevšimnout bezpečnostních opatření v oblasti, uzavření místa, které dříve pro hezkou přírodu vyhledávali pěší turisté, vězňů procházejících v noci kolem jejich domovů.

Slyšela jsem, že měli na nohou dřeváky. Bylo slyšet, když šli po cestě. Co dělali místní obyvatelé?

Bylo snad všem jedno, co se děje? To si nemyslím. Jistě ne všem. Snad ne všem. Ale jiná otázka zní, co mohli udělat. Ti odvážnější, bez rodin v Německu, se možná mohli pokusit uprchnout za hranice a říct o tom Spojencům. Jenže málokdo měl  tu odvahu a málokdo se tehdy, koncem války, mohl dostat pryč - v době nedostatku benzinu a hlídek na každé silnici. Bylo to prakticky nemožné. Málokdo měl odvahu i na to, aby sám sobě připustil, jaká je skutečnost. A tak místní buď zůstávali, nebo mohli odejít k rodinám či přátelům jinde. A tak nikdo nic nepodnikl. A lidé trpěli dál.

Dnes stojí na místě bývalého koncentračního tábora památník obětem. Každý ohlášený návštěvník má možnost vyslechnout přednášku o hrůzách, které se tu děly, a zároveň uctít něčí památku - postarat se, aby další z jmen tisíců obětí nebylo zapomenuto. Dostane kámen a papírek se jménem a daty narození a úmrtí.

Žena, která nám papírky rozdávala, jich měla celý arch - ještě velmi tlustý arch.

V hale, kudy se vstupovalo do přednáškové místnosti, leželo kamenů asi dvacet. Další byly venku.

Zatímco nápisy na kamenech schnuly, jeli jsme ke štolám ve skále. Když jsme se vrátili zpátky, odvezli nás k samotnému památníku - tam, kde ležely tentokrát stovky popsaných kamenů. A dalších mnoho set teprve čeká na další návštěvníky, kteří vědí, jak nebezpečné je zapomenout.

Položili jsme nové kameny na volná místa po obvodu zídky (kterých zůstalo nemnoho) a chvíli u památníku zůstali. Z nebe se spustil slabý déšť.

Den 10. - Všechno jednou skončí. Desátý den našeho výletu jsme zasvětili posledním pracím v lese, balení a nakupování. Dopoledne jsme měli za úkol řezat větve smrků, které zasahovaly do cesty. Byli jsme rychle hotovi a mysleli si, že jsme zázračně dokončili práci o nejméně půldruhé hodiny napřed. Lesníci nás ihned vyvedli z omylu. Čekala nás prudce se svažující úzká mýtina sevřená mezi smrky. Lesníci ji potřebovali volnou.

Mohu odpřísáhnout, že jak mýtina prudce klesala, nedohlédla jsem na její konec. Vypadalo to, že za jistým bodem spadá dolů - a jak jsme sestupovali i my, bod se pokaždé o příslušný úsek posunul. Nemohu tedy ani odhadnout, jak byla mýtina dlouhá.

Potýkali jsme se s břízkami i smrčky a těžkým terénem. Několikrát jsem uklouzla a sjela o kus dolů. Ne že by to tolik vadilo. I tam byly stromky, které jsme museli odstranit. Pomalu by to chtělo nějaké lano a karabinu...

Ale nahoru jsme se vyškrábali až podivuhodně rychle, když jsme slyšeli, že končíme. Lesníci nás za odměnu vzali na bobovou dráhu, kde měl každý z nás tři jízdy. Svištěli jsme dolů a já jsem zatvrzele odmítala použít brzdy, dokud nedojedeme na konec. Bylo to úžasné!

Odpoledne jsem se dvěma kamarádkami vyrazila do obchodního centra vrátit prázdné lahve (v Německu se vracejí i některé plastové). Při té příležitosti jsme koupily pár dárků domů a objevily slevy v obchodě s šatstvem. Obyčejně si nic nekupuji, když nějaké oblečení neproděravím nebo z něj nevyrostu, ale pěknému tričku za 99 centů jsem neodolala. Kéž by i u nás existovaly takové slevy!

Večer jsme uspořádali grilování jako poděkování lidem z ubytovny a lesníkům. Čtyři z kluků jsme nastrojili jakožto děvčata, aby dělali servírky. Byl na ně nezapomenutelný pohled.

Když bylo jídlo snědeno a většina pití vypita, seděli jsme ještě kolem táboráku a dlouho si povídali. Skončili jsme až krátce před dvanáctou. Ne že bychom pak (alespoň náš pokoj) šli spát.

Té noci jsem totiž konečně odvyprávěla příběh, v němž figuroval hrad Regenstein.

Den 11. - Domove, sladký domove. Ráno jsme se brzy vzbudili a pustili se do zabalení posledních maličkostí a generálního úklidu ubytovny. Podlaha v pokojích, odpadkové koše, koupelny a sprchy, jídelna, chodba a schody... Netrvalo dlouho a všechno zářilo čistotou. V deset hodin nás již čtveřice zelených mikrobusů odvážela na nádraží do Wernigerode.

V rádiu hrála písnička Bad Day a uvnitř auta bylo příjemně teplo. Rozsvítilo se slunce a koruny stromů ve městě zelenozlatě zářily. Cosi ve mně vyvolalo vzpomínku na předvčerejšek. Víc než šedesát let stará minulost... Možná právě těmihle ulicemi pochodovali vojáci a ubozí vězni někde blízko, i když ne přímo zde, kráčeli na smrt.

Dnes tam projíždím příjemně opřená o měkké sedadlo, poslouchám rádio, nic mě netrápí a spokojeně se usmívám při pomyšlení na úžasné dny v Blankenburgu. Venku je nádherně a zdá se, že v takový den všichni mohou být jedině šťastní.

Je tohle jedna z věcí, díky nimž věřím, že minulost se už nevrací a zítřky budou světlejší než včerejšky?

Dvaašedesát let, jeden měsíc a dvacet dní od konce války nastala chvíle čirého vnitřního štěstí nejméně pro jednoho člověka - ale snad mohu napsat, že dokonce pro takových třicet lidí. Říkáme si, jak jsou takové okamžiky vzácné, ale vlastně je moc často nevyhledáváme, na to příliš spěcháme. Avšak bez ohledu na to, kolik děsivého se během naší chvíle spokojenosti ve světě přihodilo, jsme byli šťastní - v té chvilce jsme nemysleli na nespravedlnosti a utrpení, ale na zážitky předešlých dní a na právě probíhající okamžik. I to je důvod, proč smích nikdy nevymře, i kdyby přišly bůhvíjaké světové katastrofy. Úsměv je důvod, proč důvěřovat budoucnosti.

Na nádraží v Bad Schandau začalo opět hustě pršet, až jsme se museli namačkat pod nevelkou střechu - stejně jako během cesty tam. No jo, když je něco Bad (=lázně), dá se očekávat, že tam bude hodně vody... Tak jsme se důstojně rozloučili i s lijákem, který nás od čtvrtého dne provázel každodenně aspoň hodinu nebo dvě celým pobytem.

Po půl osmé jsme vyskákali na peron na Hlavním nádraží. Bleskl foťák, poslední snímky byly pořízeny... A tak skončila slavná výprava do Blankenburgu.

Série článků o Blankenburgu bude k vidění na stránkách www.agenturasan.com, kde budou i fotografie z pobytu.