Ve čtvrtek 24.11.2011 jsem sledoval pořad Máte slovo, kde byl hostem ministr Drábek. Jeden jeho výrok mě doslova šokoval.
Drábek reagoval na poznámku, že člověk, který je nezaměstnaný více než dva měsíce nemusí přeci společnosti za pomoc ve formě podpory něco vracet (veřejnou službou), protože si to předplatil v sociálním pojištění v době, kdy zaměstnaný byl. Budu citovat jeho reakci: „Jestli si někdo něco předplácel jako pojištění (sociální), to je asi tak stejně logické, jako kdybyste tvrdila, že si celý život platíte zdravotní pojištění, a když si nezlomíte nohu, má Vám pojišťovna něco zaplatit.“
Pojďme se podívat na elementární smysl jakéhokoliv pojištění. Platíme si ho v období, kdy žádnou škodu neevidujeme a slouží nám k zamezení nebo alespoň snížení rizika z možné škody budoucí. Nikdo nečeká, že v případě, že k pojistné události nedojde, dostaneme naše pojistné zpět. Každý ale logicky očekává, že jakmile k takové události dojde, přijde na řadu plnění. Ministr nám vysvětlil, že si takové pojistné platit musíme, ale zároveň nemůžeme čekat, že za to někdy něco dostaneme.
Podle stejného principu a zároveň na principu solidarity funguje (zatím!) systém zdravotní péče. Státu platíme určité procento ze svého platu s tím, že když u nás nějaká choroba propukne, stát prostřednictvím zdravotních pojišťoven zajistí naši léčbu. Nikdo samozřejmě nemůže chtít, aby nám pojišťovna něco zaplatila, když její služby nevyužijeme. To je logické.
Drábek ale posunul celou věc o stupeň výše. Platíme si sociální pojištění, ale když o práci přijdeme a očekáváme, že nám stát začne vyplácet podporu a tím nám pomůže k překonání nepříjemné situace a brzkému návratu zpět do pracovního procesu, přijde náhle rána. Tak takhle tedy ne, milý nezaměstnaný. Po dvou měsících odchod na veřejnou službu a navíc se budeš několikrát týdně hlásit na poště, aby sis náhodou nevydělal něco „bokem“. Za alarmující považuji fakt, že v nové Drábkově reformě není žádný rozdíl mezi člověkem, jenž pracoval desítky let a do systému zaplatil částku v řádech milionů a člověkem, který je třeba nezaměstnaný několik let.
Musíme si uvědomit, že v každé společnosti byli, jsou a budou lidé, kteří pracovat z nejrůznějších důvodů nebudou. Je jen na nás, jak se k těmto lidem zachováme. Jinak se chovali Němci v 30. letech, „komunisté“ v době před rokem 89, „komunisté“ v Číně nebo demokraté napříč Evropou. Musíme si ale zároveň uvědomit, že jde spíš o problém společenský než ekonomický. Výdaje na lidi, kteří tzv. „zneužívají dávky“, jsou ve státním rozpočtu zanedbatelnou položkou.
V sociálních výdajích se cesta k vyrovnanému rozpočtu zkrátka hledat nedá. I v případě, že by se zrušily všechny sociální výdaje (včetně podpory v nezaměstnanosti, přídavků na děti, mateřské, atd.) a tím vrátili naši zem někam do 18. Století, byl by náš státní rozpočet stejně v deficitu. Navíc si nedokážu představit, jak by vypadala situace v ulicích a kam všude by se člověk bál jít bez soukromé bezpečnostní služby.
Pokud někdo říká, že si platíme pojištění a následně nemáme právo na jeho plnění, je nutné ho nazývat pravým jménem – daní. S každým zvyšováním daňové povinnosti ale samozřejmě stoupají nároky a požadavky občanů na stát. Proč máme platit daně jako ve Švédsku a mít služby jako v Číně? Nepřeji si rozboření sociálního smíru ve společnosti, nechci otrokářskou společnost. Chci aktivní politiku zaměstnanosti a efektivní pomoc lidem dostat se zpět do pracovního procesu.
