Naše země nevzkvétá

Zvykli jsme si podvědomě věřit, že před rokem 1989 bylo vše špatně. Kdo se pokusí tento blud jen trošku nalomit, dostane okolím řádně vyčiněno. Ve všem jsme museli hledat nové cesty, nejlépe ty, které budou opakem těch minulých. Když se dnes podíváme na televizní noviny před listopadem, jímá nás hrůza, jak pozitivní zprávy byly lidem servírovány. Dneska nás zavaluje pesimismus, skepse a beznaděj. Je to správné?

Pojďme se podívat, jak na tom skutečně jsme. Nečekejte rozsáhlou ekonomickou analýzu, na to nemám chuť a ani čas. Přesto bychom měli ekonomií alespoň ve stručnosti začít. Jak jsme na tom s dluhem? Dluh je politicky vděčné téma a politici se předhání, kdo ho řekne víckrát. Někdo ho používá jako hrozbu pro ospravedlnění svých kroků z něho vyplývajících, jiný nabízí řešení, jak s ním tedy konečně zamést. Pravdou je, že neustále posloucháme stejnou větu: "v současné rozpočtové situaci, si nemůžeme to a to dovolit". Proboha lidi, vzbuďme se! Náš dluh roste, ale v problémech zdaleka nejsme. Od roku 1990 jsme měli v podstatě všechny rozpočty v deficitu. Záleželo na tom, jakým způsobem se dluh skryl. V devadesátých letech se projídaly nahromaděné prostředky z důchodového účtu nebo zisky z privatizací. Po zrušení konsolidační banky, rozpadu a následné sanaci bankovního sektoru se dluh rozložil do několika rozpočtů po sobě. Ano, přesně do těch rozpočtů, které byly deficitní i při růstu ekonomiky. I dnes se zadlužujeme, měli bychom ale sledovat, jak půjčené prostředky využíváme. Pokud půjdou na vzdělání, vědu, infrastrukturu, je to dobrá investice do budoucna. Pokud jimi financujeme předražené zbrojní zakázky , tunely, městské karty, nahrávací techniku, čističky - je to sakra špatně!

Co dále? Máme tu nezaměstnanost. Současný premiér Petr Nečas včera na plénu Sněmovny radostně vykřikoval, jakou ji máme dobrou. Škoda, že se nepodíval na strukturu nezaměstnanosti - ta je prachbídná. Pravdou je, že nás ohrožuje ta dlouhodobá. To znamená, že máme příliš mnoho lidí, kteří jsou již rok a více bez zaměstnání. Takový stav se projevuje do psychiky, rodinného rozpočtu, pracovních návyků nebo zdravotního stavu. Lidé navíc po určité době vypadávají z evidence Úřadu práce. A to je další velký problém. Statistika pak vypadá skvěle, ale těžko srovnávat s jinými zeměmi, když například v Norsku Vás z registru Úřadu práce vyškrtnou jen tehdy, pokud zrovna práci máte.

Máme obdivuhodně silný průmysl. Vzhledem k našemu HDP je rozhodně nad průměrem EU. To nám dává naději na boj s výše zmíněným dluhem. Velkým problémem je katastrofální domácí spotřeba a nejasné, neustále se měnící pravidla a podmínky na českém trhu. Geniální myšlenkou vlády bylo zvýšení DPH. Zvýšili o 4 procenta, dostali se na nejvyšší sníženou sazbu v EU, a vybrali v prvním půlroce v absolutních číslech dokonce méně než v předchozím roce, kdy byla sazba na 10%. Lidé začali hromadně nakupovat v zahraničí nebo se ještě více uskromnili. Držitel ceny nejlepšího ministra střední a východní Evropy se zkrátka spletl. Pardon. A proto nyní vláda schválila další změnu, o další procento výše. Radujme se, teď už to vyjde. Nebo ne?

Naše země nevzkvétá. Ale politici nenesou celou vinu. Pokud o nich vedeme špatné řeči, uvědomme si, že oni jsou jen naším obrazem. Nabytím nové svobody v roce 89 mnoho z nás začalo rezignovat na elementární pravidla chování a když se dnes rozhlédnete kolem sebe, vidíte jen samé porušování těchto pravidel. Může jít o banality jakým je vstupování do prostor, kam se nemá šlapat. Kolik z Vás vidělo někoho telefonovat při řízení? Kdo chodí na červenou? Kdo viděl někoho projet křižovatku na červenou? Neustálé posunování hranic toho, co je povoleno, co je ještě tolerováno nebo co můžeme udělat, když nás nikdo neuvidí, nás dostalo až do současného morálního marasmu. Žití v jednom společenství nám dává ohromné výhody, máme ovšem také povinnosti. Pojďme to tedy začít měnit a buďme sami dobrým příkladem. Pomáhejme si, respektujme se a buďme k sobě ohleduplní. A až půjdeme volit své představitele, přečtěme si program,  přemýšlejme...