Být či nebýt, ve straně

Z doby, která předcházela té dnešní jsme si mnoho odnesli. Nebudu teď srovnávat nebo hodnotit -  klidně přenechám jiným.  Chci psát o něčem, co je v západních zemích naprosto přirozené, ale u nás okolo toho zůstává jakási pachuť. Pachuť , která je cítit na každém kroku. Mluvím o členství v politické straně.

Jsme trochu postižení dobou před rokem 1989, kdy někteří lidé byli v komunistické straně. Nikdy nebudu lidi posuzovat podle takového členství. Sám dobře vím, že důvodů pro vstup do KSČ bylo mnoho. Od idealistických, přes oportunistické, až třeba k docela přirozeným jako byla adopce dítěte. Člověk, jenž byl předurčen pro diplomacii se vstupu rovněž nevyhnul. A takových příkladů bychom mohli hledat tisíce. Sám mohu pro úplnost dodat, že z mé nejbližší rodiny nikdo ve straně nebyl.

V současné době máme v České republice demokracii a spousty demokratických stran. Přijali jsme mnoho nových výdobytků ze západu, ale na členství v politické straně stále koukáme trochu skrz prsty. Není to ale škoda? Učíme se budovat občanskou společnost, zakládáme hnutí a spolky. Protestujeme, tu proti vládě, jindy zase proti korupci nebo spalovně v naší malé obci, ale všechno tak nějak „zvenku“.  Nikomu se nechce vstoupit a zkusit pomoci něco vytvářet a bojovat aktivně „zevnitř“.

Domnívám se, že všechny naše politické strany fungují zcela demokraticky. O každé nominaci na kandidátku či vedení buňky se hlasuje a rozhoduje podle jasně nastavených pravidel. Každá strana má kontrolní orgány, které dohlíží na hlasování. A přesto, neustále slyšíme o tzv. velrybářích. Kdo to je? Jsou to lidé, kteří do konkrétní stranické buňky přivedou dost nových lidí, aby mohli přehlasovat ty stávající. Proč se to ale děje? Je to totiž velmi snadné! Není problém s pomocí desítek lidí přehlasovat jiné v malé stranické organizaci, či pár stovek ve větším městě. Jak se proti tomu dá bojovat? Jednoduše. Nebát se a vstoupit. Pro vedení strany není snadné neřídit se přáním členské základny, když má velikost mnoha desítek tisíc. Jako příklad by mohla posloužit třeba SPÖ – Sociální demokracie v Rakousku.

Politiku sleduji několik let a asi před dvěma lety jsem se rozhodl pro aktivnější účast v občanském životě. Nejdříve jsem diskutoval v internetových diskuzích, později přišla na řadu sociální síť a stránka proti zavedení školného. Pokračoval jsem na facebooku a založil levicovou platformu s názvem Demokratická levice. Za dobu své existence se stránka docela dobře rozrostla a získala mnoho fanoušků. Každý den tam probíhají živé diskuze a přispěvatelé přibývaji. Přesto jsem stále cítil, že aby člověk skutečně něco ovlivnil a zároveň nebyl jen stále proti něčemu, musí vstoupit do strany. Vybral jsem si ČSSD, Prahu 2 a osobu Jiřího Dienstbiera, který je pro mě zárukou slušnosti, odpovědnosti a spravedlnosti. To byla ale má volba. Každý ať si vybere stranu, která je jeho srdci nejbližší. Třeba ODS nebo SZ či KDU-ČSL.  Věřím, že když se slušní lidé zapojí, překonají rozpaky či nedůvěru a vezmou s sebou i své kamarády, mohou se poměry změnit a zlepšit.