Kořeny krutosti Ruské agrese

Když vypukla válka na Ukrajině, spojená s brutálním ničením měst, mučením civilistů a systematickým vyhlazováním všeho živého, znovu jsem si kladl otázku:

Kde se v ruském vedení bere tolik zla, bezcitnosti a patologické schopnosti lhát? Proč genocida? A proč ani to, čeho jsme svědky, neotřese vírou proruských sympatizantů? Jak je možné, že se dnes ještě někdo nestydí hlásit ke komunismu – ideologii, která přinesla miliony mrtvých?Jistou odpověď mi dal dvoudílný monument Dějiny Ruska 20. století, který editoval profesor Andrej Zubov – historik, kterého Putinův režim vyhnal z vlastní země.

Spolu s týmem ruských akademiků nabízí pohled zevnitř, bez státní propagandy, bez lží, bez strachu. A právě tento pohled vysvětluje, proč Putin a jeho lidé jednají tak, jak jednají. Proč se nestydí za zločiny. Proč je nepopírají, ale často se jimi cynicky chlubí. Proč je pro ně lež normou.

Rusko se totiž nikdy nevyrovnalo se svou bolševickou a komunistickou minulostí – s minulostí, v níž byla genocida legitimním nástrojem politiky. Proto je dodnes paralyzováno toxickým dědictvím ideologie, která od počátku neměla být pouhou politickou alternativou. Komunismus si osoboval místo náboženství. Měl nahradit křesťanství. A dělal to metodou, kterou dnes vidíme na Ukrajině – zničením všeho, co křesťanství drželo pohromadě.

Zubov a další ukazují, že komunisté převrátili morálku naruby:

• Proti přikázání „Cti otce i matku svou“ postavili heslo „zničíme starý svět od základů“.

• S člověkem, kterého křesťanská morálka označuje jako „nepřítele božího“, „hříšníka“, komunisté počítali jako se svým stoupencem a přívržencem.

• Lásku k vlasti nahradili větou „dělníci nemají vlast“ (Komunistický manifest)

• Proti přikázání „Nepožádáš statku bližního svého“ postavili výzvu k totálnímu zrušení soukromého vlastnictví.

• Přikázání „Nepokradeš“ vyměnili za „kraď nakradené!“.

• Bolševici přikázání „Nesesmilníš“ nahradili vizí „společenství žen“ a zrušením rodiny, kterou Komunistický Manifest pohrdlivě označuje jako „buržoazní sentiment“.

Namísto dobra a pokoje nabízeli „světový požár“. Namísto Boha stranického vůdce, který je „rozumem, ctí a svědomím všech pracujících“. Namísto pravdy – marxistickou lež. A především: lež se stala základem celého systému. Jak v roce 1919 napsala Zinaida Gippiusová (ruská spisovatelka, básnířka): „Základ, pilíř a zbraň bolševické vlády představuje lež.“ A je to pravda. Komunismus bez lži není komunismus. Potřebuje lež jako dýchání.

Leninovo pohrdání Bohem bylo až patologické. V dopise Gorkému napsal, že jakákoliv forma náboženství je „absolutně nepředstavitelná ohavnost“. Jeho morálka? Jednoduchá:„Naše morálka je podřízena třídnímu boji.“Jinými slovy: účel světí prostředky. Zabíjet, mučit, lhát – vše je dovolené, pokud to slouží ideologii.

Proto bolševici nenáviděli autenticky věřící lidi – byli poslední, kdo měl pevné hodnoty, které strana nemohla řídit. A teď realita: Současné Rusko není jen autoritářský stát. Je to stát, který zdědil nenávist ke svobodě, pravdě a životu. Ne lidé – ti jsou často oběťmi. Ale režim.

Režim, který dělá to, co se naučil za Lenina a Stalina: lže, zabíjí, ničí, maskuje zlo jako dobro a obviňuje oběť. Dokud se Rusko nezřekne své minulosti – a to se nestalo a nezdá se, že by se stát chtělo – nemůže být jiné. Bude páchat zlo vždy, když mu to svět dovolí. Proč? Protože nezakopaný hřích se vrací. Neodmítnuté zlo se opakuje. Současné Rusko dělá jen to, co dělalo vždy.

A dělá to s přesvědčením, že má právo.