»Zlodějky duší«

Při filmování se často setkáme s nesouhlasnými reakcemi. Může mít někdo strach ze zpodobňování? A může filmování krást duši?

Začnu citátem: "Členové domorodých kmenů se silně bránili (izolovanější brání dodnes) svému zpodobňování, ať už portrétnímu malování nebo fotografii či filmu. Tvrdili, že jim to krade duši a kdo bude mít jejich obrázek, jejich tvář, bude nad nimi mít moc. Z dnešního pohledu směšné. " Zdroj: Wuwejův zápisník

Směšné to možná je, ale úplný nesmysl to není. Je třeba ovšem vnímat význam slova duše. Ve Wikipedii se píše o duši tohle:

“Duše je v pojetí mnoha filozofických a náboženských systémů duchovní podstatou, která je vlastní živým bytostem. Tyto systémy považují většinou duši za nesmrtelnou, často nehmotnou. Víra v duši se vyvinula z dualismu lidské zkušenosti, kdy člověk byl nucen konfrontovat každodenní zkušenosti se zážitky ze snů. Nedokázal si racionálně vysvětlit rozdíl mezi lidmi ve snech a těmi ‘opravdovými’, potřeboval si vysvětlit rozdíl mezi mrtvým a živým tělem. Výsledkem těchto protikladných zkušeností a úsilí o vysvětlení se stala víra, že člověk má samostatnou duši, která stojí mimo každodenní zkušenost a mimo hmotný svět. Animistický model je podle Tylora pouze minimální definicí, jelikož z víry v duši vznikla víra v duchy a duchovní bytosti. Tyto představy vedly k polyteismu, který později vyústil až v monoteismus.”

Dotažením těchto představ se dostaneme až ke strachu ze zpodobňování. Představme si domorodce, který věří, že má duši. Pokud vznikne jeho portrét, pak si domorodec bude myslet, že i postava na portrétu má duši. A ta duše se nově nevytvoří, avšak vznikne z jeho duše původní. On je tedy přesvědčen, že se o svou duši musí dělit s tou postavou na portrétu (lhostejno, zda se jedná o obrázek, fotografii nebo film). Domorodec věří tomu, že původně měl celou duši; jestliže vznikl portrét, byla mu polovina duše »odčerpána« a následně tu polovinu duše vlastní jeho podobenka. Každé další malování (fotografování, filmování) z něj »odčerpá« opět polovinu duše. Pokud bude často portrétován, zbude mu jen nekonečně malé množství duše.

Malovat neumím, občas fotografuji (a zdá se mi, že to lidé v mém okolí přijímají), ale s filmováním jsou potíže. Když jsem chtěl natočit své (tak trochu) přátele, slýchal jsem věty podobné této: “Běž s tím do pr…!” A od jedné holky jsem dostal i ránu do zad. Lidé se často chovají tak, jako bych je přišel okrást o duši. Mnoho hezkých záběrů zůstává uloženo jen v mé mysli; tyto záběry nebyly natočeny, bál jsem se totiž, že mi dá někdo do držky.

Mám pocit, že video-nahrávky nedokážeme docenit v době jejich vzniku. Náš každodenní život nám připadá příliš obyčejný. Teprve po mnoha letech nám dojde, že to co jsme prožívalo, bylo ve skutečnosti vzácné. Videa jsou střípky našeho života. Jsou to viditelné stopy naší přítomnosti v pozemském světě.

A dokážeme ještě docenit kamery? Když byl natočen první film, lidé to považovali za malé kouzlo. Dnes bychom měli dost důvodů k tomu, abychom se na kamery naštvali. Na mnoha místech – a nejen veřejných – nás sledují kamery, ty »zlodějky duší«, řekli by domorodci.

Pokud je kolektiv tak přátelský, že v něm můžeme filmovat, je to malý zázrak a velký poklad. Jestliže můžeme své přátele natáčet, pak je taková společnost opravdu přátelská. Do takové společnosti je možné přinést si »zlodějku duší« a zachytit kus přítomnosti. Avšak naši přátelé nemají pocit, že jsou okrádáni o duši. A takto může docházet ke sdělování duší.

Jak léta jdou, cena záběrů roste. Když v řece uplyne hodně vody, rádi se na naše domácí videa podíváme a potěšíme se s nimi. Třeba je v nich opravdu schován kus naší duše.

Jsme jedinými živočichy, kteří ukazují oční bělmo. Zvířata bělmo schovávají, aby nebylo vidět, kam se dívají; to je v souboji výhoda. My lidé si můžeme dovolit oční bělmo ukázat a tak ostatním prozradit, kam se díváme. Tak jsme se dostali o krok dál.

Jestliže se natáčíme, uděláme další krok. Tvoříme obrazové záznamy a tak naše duše mohou být sdělovány. Video-nahrávky mohou v pozemském světe vydržet déle než my sami. I po naší smrti se na nás mohou lidé dívat. Možná budou opravdu vnímat naší duši a budou rádi, že »zlodějky duší« existují. Kamery tak budou konečně doceněny.

Dnešní věda si myslí, že duše je to, co není. Ale co na tom záleží…