Čtyřicetiny bez oslav

V letošním roce si připomínáme celou řadu osmičkových výročí. Na jedno se však zapomíná. Rokem 1968 totiž začíná novodobá česká státnost. 10. července toho roku se sešlo Národní shromáždění, aby ustavilo Českou národní radu.

A právě projev Josefa Smrkovského na této schůzi můžeme považovat za odstartování moderních českých dějin. Připomeňme si proto několik vět z jeho projevu:

„Úkol, který dnes máme před sebou, patří k nejzávažnějším z oněch vskutku odpovědných úkolů tohoto shromáždění. Vytvoření prozatímní České národní rady není jen jedním z řady aktů, jimiž se cílevědomě připravuje hluboká přestavba naši republiky. Ačkoliv federativní přestavba je hlavním a vlastně jediným úkolem tohoto orgánu, jeho význam tuto - samu o sobě vrcholně závažnou událost - daleko převažuje. Vytvoření národního zastupitelstva je zvláštní a památný okamžik v národním životě, který každému přivádí na mysl celé naše tisícileté dějiny, celou historii naších národních snah, v níž dnes otevíráme novou stránku. Takové chvíle jsou v českých dějinách - aspoň v našich dějinách novodobých - vzácné. Myšlenka utvoření národního zastupitelstva se objevuje v okamžicích vskutku klíčových, kdykoli se národ ocitl na křižovatce svých osudů, kdykoli končila jedna jeho epocha a začínala epocha druhá.“

Ano, byl to opravdu památný okamžik. Ustavení České národní rady bylo prvním krokem k vytvoření České socialistické republiky, tedy Česka. K tomu došlo přijetím ústavního zákona o československé federaci dne 27. října 1968 (s účinností ode dne 1. ledna 1969). Znovu zde uvedu část projevu Josefa Smrkovského z toho dne:

„Vážené soudružky a soudruzi, vážení přátelé, program, který předsednictvo Národního shromáždění předkládá dnešnímu plenárnímu zasedání, je mimořádně závažný. Náročná doba, ve které žijeme, uložila tomuto zastupitelskému sboru úkoly, jaké snad v dějinách našich zákonodárných sborů nemají obdoby. Projednání a přijetí ústavního zákona o československé federaci patři právě k takovýmto úkolům. Rozsáhlá a fundamentální úprava státoprávního uspořádání vztahů mezi národy a národnostmi této země dalekosáhle reorganizuje a mění celé její státní ústroji a překračuje v této oblasti dosavadní rámec příslušných ustanovení ústavy republiky. Zásadní a pro osudy naší země přímo životní význam tohoto aktu je nadto ještě podtrhován mimořádným datem, k němuž se toto shromáždění schází, dnem 50. výročí vzniku samostatného československého státu. Není to pouhá shoda okolností, která způsobila, že Národní shromáždění bylo k projednání tohoto ústavního zákona svoláno právě v předvečer 28. října. Je to politický záměr, jímž má být demonstrován duch, kterým se náš stát řídí a chce řídit - dát lidu této země a v tomto případě především jejím národům takový domov, takovou vlast, kterou by považovaly za skutečně svou, v níž by byly naplněny všechny jejich tužby, a tedy také požadavky národní. Nová státoprávní úprava národních vztahů je aktem oné národní spravedlnosti, kterou vyzdvihl na svůj štít vědecký socialismus, jehož učením se řídíme. Nová státoprávní úprava je i aktem nápravy chyb, které v této oblasti deformovaly tvář socialistického zřízení, je dokladem jeho schopnosti rozpoznat vlastní nedostatky a jeho sil k jejich nápravě. V tomto případě jde však o mnohem víc: nejde jen o důkaz schopností našeho socialistického zřízení poučit se z vlastních chyb a poučit se ze zkušeností ostatních socialistických zemí, jde o důkaz schopnosti našeho zřízení najít nová tvůrčí řešení, která by - na základě obecně platných poznatků vědeckého socialismu a v jejich duchu - odpovídala podmínkám, tradicím, možnostem, kulturní vyspělosti a potřebám této země a jejích národů. Víme dobře, jak nesnadný byl tento úkol, jehož řešení vzešlo ze svobodného rozhodnutí našich národů. Víme dobře, že v dnešní složité situaci je nesnadnost tohoto úkolu a naše odpovědnost dvojnásobná. Přípravě tohoto zákona bylo věnováno velké úsilí poslanců, odborníků i široké veřejnosti, která tuto práci sledovala s nevšedním zájmem. Na tento zákon soustředily svou pozornost i obě národní zastupitelstva - Česká a Slovenská národní rada, které dodaly přípravným pracím vskutku reprezentativní charakter a vnesly tak důstojný podíl v toto obrovské dílo přeměny, jaké se jen málokdy v dějinách státu naskýtá. Proto všichni, kdož se tohoto díla zúčastnili a kdož mu věnovali své síly, energii a myšlenky, zaslouží náš dík a ocenění.“

A tak se stalo, že od 1. ledna 1969 se Československá socialistická republika skládala z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Zároveň můžeme říci, že Československo bylo od té doby složeno z Česka a Slovenska. Podobně jako se Jugoslávie sestávala ze Slovinska, Chorvatska a dalších zemí. Rovněž USA jsou složeny z Texasu, Floridy, Kansasu atd. Zdánlivě samozřejmá věc, ale..

Začínala tehdy normalizace. Proto se název Česko užívat nezačal. Česká politická reprezentace normalizačního období se přidržovala výlučně názvu Česká socialistická republika. Jednoslovné Česko pokládala za označení příliš apolitické. Z těchto důvodu se jméno Česko nepoužívalo ani v médiích. Uvedu zde příklad, který ilustruje bojkotování výrazu Česko: „Medvěd hnědý je chráněný na Slovensku, v ČSR zatím nikoli.“ Zní to podivuhodně, ale Slováci žili na Slovensku, zatímco Češi v ČSR. V době normalizace také nikdo nezajistil překlad názvu Česko do jiných jazyků. Proto jsme nevěděli, jak se Česko řekne anglicky (mnozí to nevědí dodnes). Přitom je logické, že anglicky to je takto: (Czechoslovakia = Czechia + Slovakia).

A co je horší: Mnozí Češi si vzniku Česka vůbec nevšimli. Většina Čechů se s Československem ztotožnila natolik, že svůj český původ odsunula do pozadí a cítila se být Čechoslováky. Oni tehdy žili v Česku a zároveň v Československu, avšak dobře znali jen to druhé. Česko existovalo jako součást Československa dlouhých 23 let (1969 až 1992), ale ne každý o něm věděl. Teď bych měl uvést, že v roce 1990 bylo z politického jména vypuštěno slovo socialistická, tedy v letech 1990-92 existovala Česká republika jako součást ČSFR.

Následky 23 let trvajícího opomíjení názvu Česko se plně projevily v roce 1993, kdy se Česká republika stala samostatným státem. Tehdy se jméno Česko nedostalo na poštovní známky, na dresy sportovců, ani do map a atlasů. Čeští politici se usilovně drželi politického jména Česká republika. Že by našli inspiraci za časů normalizace?

Je mi líto, že naše sportovní družstva dodnes na olympiádách vystupují pod politickým názvem státu (tj. v angličtině Czech Republic). Přitom např. na letošních OH v Pekingu nastoupila většina družstev pod jmény zeměpisnými (France, Poland atd.). Výjimkou byly ČLR, KLDR, Korejská republika a některé rozvojové země. Ovšem z evropských zemí byli čeští sportovci jediní, kteří měli na ceduli politické jméno.

Česko tu je už 40 let. Do roku 1992 bylo součástí Československa a od roku 1993 je státním útvarem. Přesto není název Česko plně vžit mezi lidem. A s jeho překladem do cizích jazyků (zvláště anglického) jsou problémy. Desátého července letošního roku se ve zprávách neobjevila ani zmínka o 40. výročí zvolení České národní rady. Čtyřicet let trvání Česka se zkrátka neslaví. Přestože oslavy se nekonají, bylo by dobré, kdybychom si u příležitosti čtyřiceti let moderní české státnosti připomněli tohle:

Politický název našeho státu je Česká republika. Anglicky se to řekne „the Czech Republic“. Zeměpisný název zní Česko, anglicky „Czechia“. Tento název je určen k běžnému užívání.