Proč?

To slovo, se stalo synonymem doby, ač existuje od nepaměti. Čím víc toho o světě víme, tím víc zjišťujeme, že nevíme vůbec nic. A blázni se pořád ptají.

Proč ptáci létají a lidi ne?

Proč je někdo slušný a jiný grázl, když máme společné předky?

Proč není pořád jaro a neděle?

Proč je někdo nemocný a jiný zdravý?

Proč oheň pálí?

Proč má někdo talent a druhý zpackaný život od začátku?

Proč hodiny nejdou opačně?

Proč je jedno jablko sladké a druhé kyselé?

Proč se tvorové na zemi požírají a způsobují si bolest?

Proč ta bolest na světě je?

Proč jsem podobný mámě a ne tátovi?

Proč slunce svítí?

Proč fouká vítr?

Proč jsou lidi bílí a černí?

Proč je slušnost slabost?

Proč nemá pes rád kočku?

Proč na světě není spravedlnost?

Proč to prozřetelnost dopustí, jestliže existuje?

Děti se ptají, rodiče odpovídají, ale otázek neubývá, naopak. Ani populace se nestává chytřejší a inteligentnější, pouze zmatenější. Nedivme se. Množství dotazů jsme zodpověděli, ale odpovědi na daleko více otázek, zůstávají skryty. Minimálně na hodně dlouho, ne li natrvalo.

Je to k zbláznění. Čím více otázek, tím méně odpovědí. Od nejjednodušších, po nejsložitější. Všemohoucí nám nadělil mozek, jenž nemá v námi prozkoumaném vesmíru obdoby, ale zároveň nás učinil velmi nedokonalými a zranitelnými.

Proč?