Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem.

V Česku se má obecně za to, že od loňských voleb v zemi vládne trojkoalice. To je ale zásadní omyl, čtvrtým a nejmocnějším koaličním partnerem je hradní pán, jenž si nenechá ujít jedinou příležitost, jak ukázat svoje zuby.

Otázka prezidentských pravomocí se přežvykuje bez většího úspěchu léta. Nakonec ale jaksi převážila teorie o prezidentovi ceremoniáři, jehož jedinnou činností by mělo být kladení věnců a udělování milostí. Jenže to by na hradě nesměl sedět Klaus, jenž s tímto z principu nesouhlasí a svoji funkci si představuje úplně jinak. Zde se jeho křivá tvář obnažuje dokonale, protože v minulosti z pozice premiéra tvrdě prosazoval ostrouhání prezidentských pravomocí. To ovšem na hradě seděl jeho úhlavní nepřítel Havel. Jakmile se ale pevně usadil na trůně, začal hájit své vlastní zájmy. A pranic ho nezajímalo, jakým podivným způsobem se tam dostal a jaké temné síly mu k tomu pomohly.

Nečas si naivně myslel, že když na kmotry ve své straně udělá bu,bu,bu, nastane okamžitě pořádek. To ve skutečnosti odhaluje jeho naivitu a slabost, jež je pro politiku, potažmo českou, absolutně smrtící. Bylo jasné, že všichni ti vlci, kterých se za léta mezi občanskými demokraty urodilo něurekom, se jen tak snadno nenechají odstavit od koryt a nezmění se přes noc v beránky. K tomu absolutně neprůhlední a nevěrohodní véčkaři, jejichž styl a směřování je do dneška zahalen tajemstvím a na průser je zaděláno. Navrch ale největší balvan, jež si premiér uvázal na nohu a tím je velmistr Kalousek. Je nad slunce jasné, že takový koktejl je nepoživatelný a dřív nebo později se někdo musí otrávit.

Netrvalo to dlouho a koalice se začala zadrhávat. Ani ne tak programové rozpory, ale osobní antipatie a nesnášenlivost jednotlivých členů je důsledkem absolutní neschopnosti vlády rozhodnout se k nějaké aktivitě. Ta vláda, jež si do znaku hrdě vetknula titul protikorupční a rozpočtově zásadová, se od začátku potýká s korupčními kausami svých členů a všechnu energii, kterou měla dát do služeb reforem, věnuje žabomyším válkám jednotlivců. Za této situace můžeme na vykročení za lepším zapomenout a jakékoliv reformy jsou utopií.

Za této neutěšené situace vstupuje jako deus ex machina do hry prezident Klaus. Maně si vzpomněl, že on jako dlouholetý ministr financí a premiér toho pro dobro spoluobčanů moc neudělal a chce to na poslední chvíli napravit. Bylo by dobré, kdyby na něho jako na reformátora čítanky nezapomněliy a teď je nejvhodnější doba. A tak se začne reformovat nereformovatelné. Stačí několik schůzek s ministrem Bártou a oba dva si padají do náruče jako otec s nezdárným synkem v poště pro tebe. Pak tajná sese na hradě, kde se znesvářené strany jako zázrakem na něčem dohodnou a před kamery předstupují drže se za ruce. Stačí jediná prezidentova věta v novinách a po mnoho týdnů a bolestivě dohadovaná výše daně se mění ku spokojenosti všech stran. Dva staří a prohnaní šíbři, Klaus a Kalousek se potutelně usmívají, ale všichni vědí své. Jsou to zázraky, ale na hradě jsou už na ně za dobu Klausova vládnutí zvyklí.

Stejně jako voda z Lurd i prezidentovy metody a výsledky jsou zázračné. Ještě aby dokázaly nějakým zázrakem zmutovat do praxe, ale při pohledu na neumělé a křečovité úsměvy koaličních partnerů je to skoro nemyslitelné. Ať v Číně je rok koně nebo myši, v Česku je už mnoho let rok sviní. A to se pak reformuje moc těžko.