Jaké to tu mohlo být, kdyby se tu tolik nekradlo.

Toto je závěrečný povzdech jistého ekonoma ve včerejším celostránkovém soupisu úspěchů a neúspěchů budovatelů kapitalismu za posledních dvacet let.

A o tom to je. Porevoluční doba rozdělila veřejnost na dva tábory. Malá skupina těch, kteří připouštějí jen pár nepodstatných detailů a v podstatě jsou s vývojem společnosti spokojeni. Argumentují tím, že se máme lépe než před dvaceti lety a to jim ke spokojenosti úplně stačí. To je ovšem zásadní omyl. Musíme se mít lépe, protože horší než tehdy to už být nemohlo. Druhá, nepoměrně větší skupina, těch omylů a chyb vidí mnohem více a mnohem zásadnějších. O jaké chyby a které lidi jde je mnoho let jasné, oni ze svého chování nevyvodili žádnou osobní zodpovědnost a také trestní je vinou paskvilních zákonů nedostihla. Nebýt těchto excesů, mohli jsme na tom být skutečně mnohem lépe. A to nejen po ekonomické stránce, ale i z hlediska morálky a spravedlnosti.

Ve všech společenstvích jsou lidé dobří a špatní. Zastoupení jedněch i druhých mimo geneticky zakódovaných vlastností ovlivňuje především výchova a osobní příklady. Tím chci říci, že v rodině, kde je rodič zloděj a vysmívá se zákonům, je daleko vyšší pravděpodobnost podobného potomka, než tam, kde je dítě vychováváno na jiných principech. Dalším aspektem je represe, ale ve smyslu odstrašujícím, což zde nefunguje vůbec, stává se precedentem a plní fešné kriminály recidivisty. V optice toho není moc vtipné, jak se zpívá ve zlidovělém hitu o coloradckém kovbojovi, jenž se odebral vydělávat penízky do malé, rozkradené zemičky za mořem.

Kdybychom dnes měli ony ztracené stovky miliard, měli bychom se skutečně lépe. Ale ti zatracení zloději...