Jak se kalila ocel

Mnoho let jezdila naše parta starých psů po vlastech, hrála fotbal a navazovala užitečné styky s místními. Bylo to příjemné a hezké a rádi na to vzpomínáme. Toto se událo v památném roce povodní v Čechách, o prázdninách, těsně před apokalypsou.

Ráno jsme vyjeli z rodné obce a přes zastávky na Hluboké a v Budějicích se kolem poledne dostali do Zlaté Koruny, vesničky u Krumlova. Fotbal byl domluven až na pátou odpoledne, tak jsme se prošli po obci, pokochali se klášterem a řekou a zakotvili v hospodě Na hřišti. Na balkon v patře naházeli spacáky, jež snad ani nebudem potřebovat a ponořili se do atmosféry prázdné hospody.

Pivo bylo fajn, servírka pohledná, na zahrádce příjemný chládek a tak jsme brzy konstatovali, že jsou čtyři, nikde nikdo a my všichni asi šesté pivo. Na chvíli jsme zapochybovali, jsme li na pravém místě, nebo nezrušili zápas, poněvadž na hřišti bylo pusto, ale jen do chvíle, než se přede dveřmi někdo rozkrchlal a do šenku vstoupil tlustý pán, středního věku a evidentně nalitý jak žok. Podal všem ruku, řekl, že je Vávra  že se jde vyblít, načež se odebral na záchod a tam onu akci vykonal. Vrátil se do výčepu, někam volal a postupně se začali scházet místní borci. Hned nám bylo jasné, jak to dopadne. Tým mladých, nadupaných a ambiciozních atletů a my, banda bývalých fotbalistů, nejmladšímu pětatřicet a nadto skoro všichni s osmi pivy v bachoru. Tak jsme to pojali zodpovědně a po obětavém výkonu jsme ve vyrovnaném zápase podlehli 9:2. Provětrali jsme faldy a dostali tu správnou žízeň. Při odchodu z placu přijel k hospodě pick up a hostinský s pomocníkem se jali vykládat bedny a kartony s kořalkou. Na dotaz, má li toho dost, nás ubezpečil, že zásoba je dostatečná a že tam můžem pařit třeba týden.

Strategicky jsme zaujali místa u dlouhého stolu pod pípou a jali se vykonávat akt pomsty za potupnou porážku na hřišti, výhru v hospodě. Šenk se utěšeně plnil a poněvadž druhá místní hospoda, U jezu, byla zavřená, přihnalo se i stádo vodáků a lokál, dosti veliký, byl brzy narván k prasknutí a čtyři ztepilé a zdatné servírky měly velmi naspěch. Ze zadních a hůře dostupných míst v lokále se ozýval nespokojený křik a pískot, neboť pinglové veškerý svůj náklad vyložili u nejbližších stolů a na ostatní žíznivé nebožáky se nedostalo. Sudy s pivem a lahve s kořalkou se vyprazdňovaly a s tím se zvyšovala soudržnost s místními a hlučnost společnosti. Bojovali jsme statečně, čehož důkazem byl i rozhovor dvou servírek, kde jedna se ptala druhé, co že je to za partu pod pípou, všichni prý mají pětadvacet piv a neustále žízeň. Všichni se činili seč mohli a tak s rozbřeskem došlo pivo a dopila se poslední lahev kořalky. Pijáci projevili nespokojenost a hostinský pravil, že něco podobného ještě nezažil a šel si ven nafackovat.

Společnost se pomalu rozcházela, místní k domovům, vodáci do kempu a my, co jsme vydrželi, otevřeli si zapomenuté lahváče, polehali po trávníku a kochali se východem slunce nad řekou a nad klášterem, což je zážitek. Jediným rušivým elementem v této nirváně byl pár starších a pupkatých Němců, kteří hlasitě nadávali a projevovali nespokojenost s probdělou nocí. Cpali věci do auta, svolávali všechny svaté a přísahali, že je tu už nikdo neuvidí. Načež bouchli dveřmi a zmizeli, pravděpodobně dospat nepovedenou noc.

Postupně jsme poomdlívali a probudilo nás až ostré slunce. Slezli jsme se pod lípu za brankou a spočítali se, nikdo nechyběl. Dostavil se zástupce místních, ještě notně pod vlivem a poděkoval za návštěvu. Striktně odmítl přípitek a odebral se k vodě, asi se vyzvracet. Posnídali jsme zbytek lahváčů, vykoupali se v řece a vydali se k domovu. Reprezentace obce se vydařila.