Fotbalovou veřejností probublává akce zklamaného slávisty, který v návalu emocí v sobotu po nepříliš vydařeném zápase u zelenobílých sousedů vrátil na trávník dres hozený tureckým hráčem hostů, Halilem Altintopem.
Ponechme stranou aspekt slušnosti či neslušnosti, jenž není u nikoho stejný, ale to, že právo na svobodné vyjádření názoru dosud nebylo zrušeno, je neoddiskutovatelné. Jestliže mi někdo daruje třeba košily nebo klobouk a mě se ony dary nebudou zdát, vrátím mu je a nevystavuju se nijakému nebezpečí. Pouze dle pořekadla o darovaném koni a jeho zubech budu v očích onoho dárce viděn trochu nakřivo, ale s tím se dá žít. Onen rozčilený nebo zklamaný fanda pouze dostupnými prostředky vyjádřil nespokojenost s tureckým výkonem, jenž mezi námi nebyl nijak oslnivý a jestliže je alespoň trochu soudný, jde li to u muslima, musel s nějakou kritikou počítat. Jde o vyjádření názoru netypické, ale i nezakázané. Nechápu postoj šéfa Tvrdíka, jenž místo přijmutí kritiky, která mimochodem mířila i na něho, poněvadž on kritizovaného hráče koupil, a otevření diskuse o vhodnost či nevhodnosti podobných vyjádření, reaguje pitomě, což jemu ani postiženému hráči plusové body nepřinese.
Příště by měl být pan Tvrdík obezřetnější, aby nekoupil zajíce v pytli a neměl by dělat z vlastních fandů idioty.
