Bývalý komunista je jako bývalý černoch.

Kdo jednou byl zasažen bacilem komunismu, je ztracen. Navěky bude vézt třídní boj, přerozdělovat a oprašovat busty mrtvých masových vrahů, to je prostě fakt. A že bez komunistů to tu asi nikdy nepůjde, to je taky jasné. Ostatně dvacetiletá zkušenost nás o tom denně přesvědčuje.

Už v době pravěké, těsně po listopadu, kdy národ účtoval s komunismem a hltal každé slovo tehdejšího náčelníka Havla, začalo být jasné, že bez pomoci soudruhů se nepohneme. Ať bylo pozadí takyrevoluce jakékoliv, domluvené či nedomluvené, první věta vrchního revolucionáře, že do vlády chce Dubčeka a Čalfu, obrkomunisty, nás měla varovat. Bohužel, v hukotu doby to leckdo přeslechl, nebo tomu nepřikládal dúležitost a to byla kardinální chyba. Poté si už skoro nikdo nevšiml, že v zájmu nás všech se to na různě vysokých postech, včetně nejvyšších, komunisty jen hemží a že se tam začínají zabydlovat. Ono zabydlování bylo bohužel spojeno s všelijakými podrazy a křivárnami, jež komunistům nikdy nebyly cizí a jež se časem staly zákonem. Oním zákonem, jenž nás postupmě stál stovky miliard, rozkradenou zemi, zdevastoval morálku a charakter národa a díky němuž jsme pro srandu celému civilizovanému světu.

Ostatně jména jako Kočárník, Dlouhý, Zeman, Rychetský a zástup jim podobných, kteří tvrdili, že jsou bývalí nerozumní a mladí komunisté, jež prohlédli a kteří se neblaze zapsali do porevoluční historie, hovoří zcela jasně. Zaplevelili všechny ostatní strany a zavedli tam svá křivá pravidla. O své minulosti zásadně nemluví, své členství ve státostraně tají, snad se i stydí, i když soudruzi stydlivostí nikdy moc netrpěli a dělají ze sebe konzervativce, demokraty, liberály, ale to je omyl. Jsou to pořád komunisté, jejich chování a jednání je usvědčilo a nikdy to nebude jinak. A z jejich chování si udělali mustr ostatní, náchylní k různým všivárnám a levárnám a když poznali, že nikomu nic nehrozí, obuli se do toho všichni a pořádně. Ze státní kasy si udělali kampeličku, kde si všichni půjčují, ale nikdo nevrací, což se nám stalo osudným. Podcenili jsme je, to, že nejsme jako oni, tudíž oni nejsou jako my, jsme zjistili záhy. Jsme daleko hloupější, nechali jsme je znovu zakořenit a teď už je to jako s bolševníkem, postupně nás ovládnou a zničí.

Kostlivci ve skříni, s kterými si pořád nevíme rady, komunisti ve straně, jež se ke svému učení hrdě hlásí, ony překabátilce neuznávají a jimi hluboce opovrhují. Myslím, že se tehdy měla ona strana zrušit, viníky za čtyřicetiletou hrůzu exemplárně potrestat, členům klanu zákonem zakázat působení ve státní zprávě a nenechat je konat další zlo. Prostě něco dělat. Nejhorší, co se mohlo stát, je nedělat nic a nechat je hospodařit. Bohužel nás to potkalo a následky jsou, ke smůle nás všech, devastující a nevratné.