Víte o tom, že jízda vlakem může být i dobrodružná?

Miluji vlaky, nádraží, koleje, závory, hezké průvodčí, parní lokomotivy a taky chráněné železniční přejezdy. Rád se přepravuji z místa na místo po kolejích!

Nikdy jsem napracoval na dráze a nikdy jsem nemusel cestovat do práce vlakem... Vlak je pro mě symbolem dálek, symbolem volnosti.. Doba, kterou strávím na nádraží čekáním na vlakovou soupravu (na rozdíl od doby čekání na autobus), beru jako dobře využitý čas!

Hlášení typu: „ Stanice Ostrava-Svinov. Osobní vlak číslo 007, přijíždí ke třetímu nástupišti, koleji šesté... Vlak dále pokračuje ve směru, Studénka, Suchdol nad Odrou, Hranice na Moravě, Přerov, Hulín, Otrokovice...“, mi znějí jako rajská hudba! Jsem prostě „vlakofil“!!!

Nemám sice doma model vláčku (kam bych ho dal a vlastně... kde bych na něj vzal), ale je to můj sen. Malé nádražíčka, malé vagónky, malé stromečky u trati, pidivýpravčí, malinkaté tunely....

Ale i já jsem zažil ve vlaku horké chvíle! Chvíle, kdy jsem nechtěl železnici ani vidět...

Chvíle první: Psal se rok 1987 a já byl s kamarády na vandru. Jeli jsme na „čundr“ po západním Slovensku a jelikož se v té době ještě nosily tzv „rychlíkové příplatky“, jeli jsme „šourákem. Znamenalo to pět přestupů, ale času bylo dost.

V Bzenci jsme nastoupili do soupravy, která nás měla odvézt do Moravského Písku. Vlastně soupravy... Byl to jeden motorový vagón, ale jelikož je to jen asi deset minut cesty, tak to určitě nikomu nevadilo. Znáte ty přeplněné indické vlaky? Ty kde pasažéři jezdí i na kapotě lokomotivy? Tak nějak vypadal tento spoj!

Do jediného motorového vozu nastoupila asi tisícovka lidí a divím se, že nevytlačili i strojvedoucího! Já cestoval na WC... A nebyl jsem sám, bylo nás tam asi deset, ale já měl nejlepší místo! Celou cestu jsem stál na záchodové míse... Jednou nohou na prkýnku a druhou na rameni nějakého neznámého spolucestujícího...

Chvíle druhá: Byl konec léta roku 1989 a já ukončil poddůstojnickou školu v Kežmarku. Pro neznalé: Na tuto školu se nehlásilo, na tuto školu se přidělovalo! Byl jsem převelen na druhý konec republiky (která tehdy byla trochu větší než dnes) a cestoval jsem speciálním vojenským vlakem.

Pět měsíců jsem nebyl doma a čekalo mne dalších pět! Vlakem jsme jen projeli místa, která jsem tak dobře znal! Proklínal jsem tu lokomotivu, která uháněla dál a dál...

Chvíle třetí: Začátek roku 1990 a konec vojenského cvičení ve VVP Boletice. Stačilo naložit tanky na plošinové vagony a nastoupit do jednoho ze dvou osobních vozů... Vlastně ještě naložit dřevo a uhlí, neboť ve vagonech se topilo v kamnech a my nechtěli zmrznout!

Po dvou dnech cesty došel proviant! Třetí den došlo i palivo! Cestu, kterou „osobák“ zvládne za několik hodin, jsme my projeli za čtyři dny.... Dodnes to považuji za svůj nejhorší zážitek na kolejích!

Chvíle čtvrtá: Červenec téhož roku. Vracel jsem se z dovolené zpátky do kasáren a v rychlíku z Prahy do Plzně jsem zjistil, že mi na pražském hlavním nádraží někdo ukradl peněženku i s jízdenkou! Od Berouna jsem kličkoval po chodbičkách a vyhýbal jsem se průvodčím... Naštěstí nás jelo více a více hlav toho více vymyslí. Přežil jsem to! Ale touto cestou bych chtěl upozornit toho chmatáka, který okradl vojáka jedoucího z dovolenky, že mu to do smrti nezapomenu! A ty fotky, co byly v peněžence, chci zpátky!

Chvíle pátá: Leden roku 1991 a má cesta z Prahy do Ostravy. Bylo krátce po Novém roce a já se vracel ze silvestrovské oslavy, kterou jsem prožil tak nějak dále od domova... V Praze jsem si koupil nějaký časopis, dva „lahváče“ do vlaku a nastoupil do mezinárodního rychlíku. Rychlíku, který jel do Katowic a vezl účastníky nějakého setkání katolické mládeže.

Víte jaké to je, stát šest hodin na jedné noze, mít obličej natlačený na sklo vagónových dveří a těšit se na toho „lahváče“? Ale naštěstí to nebylo tak strašné... Vlak byl plný mladých Polek a ty nejhezčí, byly celou cestu nalepené na mne! To víte, bylo mi dvacet a půl...

Ale i přes tyto šílenosti, jsem na dráhy nezanevřel! Vlak je nádherný dopravní prostředek a nedám na něj dopustit. Je jen škoda, že se ombudsmanem přes vláčky stal pan Fejk a ne já! Přeji hezký den.

PS. Omlouvám se všem, kdož sedí ve vlaku denně při cestě do práce a mají úplně jiné zkušenosti! Věřte mi, že si to dovedu představit.