Stál u cesty domeček... (část II.)

A v domečku zvoneček (občas) a taky obrázky a kříž (vždy). Ano, ten domeček je kaplička... Jenže co o té kapličce víme?

Už jsem se jednou pokusil o tomto tématu něco napsat a rozhodl jsem se, že to zkusím ještě jednou. Tentokrát to však nebude jen o kapličkách, ale o všech ostatních „drobných sakrálních objektech.“ 

Narážíme na ně vlastně pořád. Cestou do práce, cestou za nákupy, cestou do kina, divadla či galérie. Nebo taky cestou do hospody... Chodíme okolo nich každý den a už je vlastně vůbec nevnímáme. Dokud nevyrazíme někam na výlet. Kapličky, kamenné, dřevěné či kovové kříže, Boží muka, křížové cesty či nenápadné smírčí kříže jsou významnými orientačními body u každé turistické či cyklistické trasy. 

Jak jsem již napsal dříve, tak jsem se o ty drobné sakrální objekty začal více zajímat. Jenže to jsem netušil, jak to bude obtížné. Ono najít kapličku, kříž či Boží muka zase tak těžké není, vyfotit daný objekt taky není nic nemožného, ale... 

Ale zjistit něco o původu toho malého domečku u cesty je někdy práce vyloženě sisyfovská. Tyto objekty totiž většinou nepatří církvi a někdy se o ně církev vůbec nezajímá. Vlastně se o ně nezajímá momentální správce farnosti, na jejímž území se kaplička či Boží muka nacházejí. Jen vám řeknou, že to není jejich...

 Jenže něco podobného vám řeknou i na příslušném obecním úřadě a odkážou vás na místního kronikáře. Chvála Bohu za kronikáře! 

A u kronikáře se někdy konečně dozvíte to, co jste chtěli. Dozvíte se, že kapličky si na svých pozemcích stavěli různí statkáři či jiní majitelé pozemků jako připomenutí nějaké významné události v jejich rodině, ať už šťastné nebo tragické. Byly to vlastně prestižní stavby dokazující sílu víry a pokoru k půdě. 

Jenže ne vždy se o původu drobné sakrální stavby dozvíte vše. Některé majetné rodiny si prostě na svých pozemcích postavily kapličku a žádný kronikář to nezaznamenal. A potom se pozemky oné rodiny znárodnily a rozparcelovaly, meze byly rozorány a najednou se u (nové) polní cesty objevil domeček. Domeček ve kterém byl malý oltář, obraz Bohorodičky a někdy i zvoneček.

 Po několik desetiletí se o kapličky staralo jen pár nadšenců a podle toho to dnes vypadá. Těch nadšenců bylo opravdu jen pár a nemohli být všude. A tak se některé kapličky udržovaly a některé prostě jen tak chátraly. A zvýšení počtu těch nadšenců po listopadu 1989 to moc nezměnilo... 

Ono se dá říci, že se v rámci restitucí vracely pozemky, nemovitosti, bankovní konta či dokonce malé továrny. To jsou majetky o které byl mezi restituenty opravdový zájem, ale co si takový restituent počne s kapličkou či kovaným křížem? On mnohdy vynese až do nebe své předky za to, že vytvořili velký majetek a odkázali mu nějaký ten pozemek, ale je mu úplně jedno, že ti jeho předci vystavěli nějakou kapličku. I když to bylo proto, že třeba jejich pradědeček přežil nějakou epidemii a kdyby tomu tak nebylo, tak by tu nebyli ani oni... 

Já si dokonce myslím, že ta kaplička mnohým restituentům na jejich pozemku vadí. Nebo vadí těm, kterým tu restituovanou půdu prodali. Ona totiž ta drobná sakrální stavba nic nevynáší... 

A teď se vrátím k těm nadšencům, kterým osud kapliček, křížů, Božích muk či křížových cest není lhostejný. Oni se snaží o obnovu těchto objektů a docela se jim to daří. Sami to můžete při svých výletech do blízkého či vzdálenějšího okolí pozorovat. A jistě mi dáte za pravdu, že pohled na opravenou kapličku či kříž je daleko příjemnější, než pohled na nějakou ruinu, která byla kdysi kapličkou. A to můžete být sebevětším ateistou a nějaká víra vám může býti ukradená... 

Proto bych vás chtěl poprosit, abyste si všímali všech těch drobných stavbiček a třeba se snažili i o to, abyste se o nich něco dozvěděli. Vždyť ty kapličky a kříže do té naší krásné krajiny patří a byla by velká škoda, kdyby zmizely. I když vůbec nic nevydělávají... Přeji hezký večer.