Přiznání k trestnému činu aneb Jak jsem vykrádal sběrnu

Sice netuším, zdali je můj trestný čin již promlčený, ale přesto se přiznám. Vloupal jsem se do sběrny starého papíru, za účelem vlastního obohacení. Chtěl jsem totiž obohatit své vědomosti četbou....

Ale zase takový hrdina při tom přiznávání nejsem. Ono se to totiž stalo v roce 1983 a to mi bylo nějakých třináct let. Takže i kdyby ten skutek promlčený nebyl, trestní stíhání vůči mé maličkosti by stejně nepřicházelo v úvahu. Takže mohu v klidu pokračovat.

Ale začnu pěkně od začátku. Jak jsem již podotkl výše, psal se rok 1983 a já začal studovat poslední ročník základní školy. Byl to ročník osmý, neboť devátou třídu jsme v té době tak nějak neměli. Já vlastně patřil k tomu prvnímu ročníku, kterému byla možnost studia deváté třídy odepřena. Zato jsme byli první ročník, který už od první třídy počítal za pomocí množin, podmnožin a jiných, ve vysokoškolské matematice známých početních operací. Ale to sem nepatří.

Naše městečko už v té době oplývalo sběrnou druhotných surovin. Byl to takový malý plácek, dobře schovaný mezi vzrostlými stromy a byl relativně daleko od nejbližších domů. Bylo tam otevřeno dva dny v týdnu a pokaždé se před sběrnou tvořily dlouhé fronty.       

Lidé čekali s přeplněnými dvoukoláky i půl hodiny na to, až jim obsluha jejich náklad zváží a ocení jej, podle tehdy platných tarifů. A potom s nějakou tou korunou v kapse spokojeně opustili to odlehlé místo s dobrým pocitem. Vydělali si, pomohli národnímu hospodářství a hlavně… Hlavně pomohli své vnučce či svému vnukovi ve školní sběrové soutěži. No byla to jiná doba, dnes se už asi ve sběru papíru a šrotu ve školách nesoutěží. Mohlo by se to třeba i nějak zvrtnout…

Jenže sběrna byla otevřena jen dva dny v týdnu. A po celý zbytek týdne zela prázdnotou. Vlastně nezela prázdnotou, uchovávala v sobě neskutečné poklady! A toho jsme si byli vědomí. A tak jsme, jednoho slunného zářiového dne, za těmi poklady vyrazili. Přelézt plot pro třináctileté kluky nebyl žádný problém a prolézt rozbitým okénkem do místnosti se starým papírem už vůbec ne. Když si představím, jak se do toho okna soukám dnes, tak mi běhá mráz po zádech.

Ale naše vloupání do té staré zděné boudy proběhlo docela hladce a my se ocitli v ráji. Ohromné hromady starých novin, časopisů a knih, jako by čekaly jen na nás. Stačilo jen natáhnout ruku a… Všude byla písmenka, obrázky, fotky… Staré noviny a časopisy, plné čtiva jen pro nás!

Vůbec jsme nechápali, jak mohl někdo takové skvosty vyhodit. Časopisy s obrázky vzdálených zemí, cestopisné knihy a dokonce i nějaký ten časopis s dobře skrytou nahotinkou… Nu což, byli jsme přece jen kluci a kromě zámořských objevů, nás zajímalo i tohle.

Vydrželi jsme na hromadě starého papíru sedět několik hodin a během měsíce jsme si tuto nepovolenou návštěvu ještě několikrát zopakovali. Než opravili to okénko…

Když na to dnes s odstupem času vzpomínám, tak si stále více přeji, sedět na té hromadě starého papíru spolu se svým mladším já. Teprve dnes si totiž uvědomuji, jaké poklady jsem tehdy asi přehlédl. Kolik časopisů a knih jsem tehdy vyhodnotil jako „nezajímavé“ a dnes bych je ve své knihovničce hýčkal, jako filatelista svůj Mauricius post office. Ale to už bohužel nepůjde.

Ale taky by mne dnes zajímalo, co by se asi stalo, kdyby nás tehdy chytili. Jaké tresty by asi škola vyměřila zločincům, kteří vlezli do sběrny druhotných surovin jen proto, aby si mohli číst? Tak tohle už se taky nikdy nedozvím. Přeji vám hezký podvečer.