Má cesta autobusem aneb Naštěstí mi žádný puberťák neuvolnil místo

Už dlouho se mi při cestování příměstskými autobusy nestalo, že bych si nesedl. Až dnes. Prostě jsem si vybral špatný spoj...

A tak jsem si užil toho neskutečného nepohodlí a při patnáctiminutové cestě domů jsem si nesedl. Autobus byl plný školáků vracejících se z ústavů, připravujících je k zvládnutí všech úskalí praktického života. A nikdo z nich ani na okamžik nezaváhal, zdali by měl poslechnout ten podivuhodný nápis: „Děti, mládeži, uvolněte místo starším spolucestujícím.“

Naštěstí, protože nikdy jsem se necítil tak hrozně, než když mi přibližně před osmi lety jedna asi patnáctiletá slečna uvolnila místo v tramvaji. „Sedněte si pane“ zašvitořila a mé pětatřicetileté ucho myslelo, že právě přestalo fungovat. A co teprve můj stejně starý mozek a o neméně starší ego...

A tak jsem dnes byl za mladíka a místo k sezení, mi nabídnuto nebylo. Takže jsem měl dost času na vzpomínání, jak to vypadalo v autobusech při mém cestování za vzděláním. Tohle si dnešní studenti už neumějí představit.

Při mých cestách na střední školu jsme ani nemuseli koukat na jízdní řád. Tam totiž bylo napsáno: Další spoje co 3 až 6 minut. A ty spoje opravdu co 3 až 6 minut přijížděly. Jenže když se na zastávku dostavila ta hromada roztřepaného maďarského plechu (Ikarus), tak ze dveří vypadlo asi deset lidí, kteří se už do toho prostředku hromadné dopravy nedokázali nacpat zpátky. A tak čím více přijíždělo vozů, tím více nás tam bylo. A zvonění na první hodinu se blížilo...

A totéž se opakovalo i při cestě zpátky, jenže v tu dobu nás to daleko více štvalo. Chápete, domů se vždy spěchá více, než do školy. Ale něco do sebe ty narvané autobusy měly. V Ikarusech totiž mrzlo i v červenci a lidské teplo, je nade všechna topná tělesa.

Jen nechápu, proč už to tak dnes není. Dokážu pochopit absenci Ikarusů, ale nedokážu pochopit absenci pasažérů. Dnes jezdí na stejné trase desetina autobusů a nikdy se nestane, že by se do nich někdo nevlezl. Dnešní mládež je ochuzena o nenapodobitelný zážitek, jakým autobus s třistaprocentním obsazením bezpochyby byl.

A tak jsem dnes vzpomínal na doby, kdy jsem cestoval autobusem, zatímco má školní brašna vlála několik zastávek mimo vozidlo a jak jsem se snažil vysvětlit soudružce profesorce (středoškolské profesorce, vlastně učitelce), že jsem přišel pozdě jen proto, že jsem se nevlezl do autobusu. A rozhlížel jsem se po studentech, kteří mají dost inteligence na to, aby poznali... Aby poznali, že zatím nepotřebuji uvolnit místo k sezení. I když by se mi to místo občas moc hodilo. Přeji hezký večer.