Jak jsem byl roztržitý aneb Už zase jsem byl za vola...

Taková roztržitost může někdy vypadat docela roztomile, může vést k zajímavým a někdy i docela veselým situacím. Pokud se teda netýká právě nás... 

Roztržitost je psychický stav, vyznačující se nedostatečnou soustředěností na to, co je právě nutné, žádoucí či potřebné. Je to více či méně trvalá dispozice, související s dynamikou pozornosti, motivací a emocionálním laděním člověka. Tolik encyklopedie…

Nějakého roztržitého člověka už určitě potkal každý z nás a ruku na srdce, kdo z nás nebyl alespoň jednou v životě taky tak trochu roztržitý? Tak trochu mimo… Máte hlavu plnou životně důležitých myšlenek a vůbec nemyslíte na to momentálně nejdůležitější. Na to, co právě teď děláte.

Tahle situace se může stát komukoliv a může skončit i tragicky. Myslet na to, jaká čísla večer vylosují ve Sportce a vstoupit do jízdní dráhy autobusu není to pravé ořechové. Ale o takových fatálních následcích roztržitosti psát nechci.

Spíše mne zajímají situace, kdy člověk díky nedostatečné pozornosti zapomene na úplně běžné věci a je najednou pro své okolí tak nějak za blba. Mám s tím své zkušenosti, roztržitost je totiž mým koníčkem.

Tak třeba dneska… Už před několika měsíci jsem zjistil, že písmenka v denním tisku a v knihách jsou stále menší a menší. A jelikož jsem si nechtěl nechávat články v novinách či dokonce celé knihy předčítat někým zrakově vybavenějším, pořídil jsem si brýle. A pomohlo to! Ty články sice byly většinou pořád stejně hloupé, ale viděl jsem je. Ale pak se stalo něco strašného. Díky smršti důležitých myšlenek v mé hlavě, jsem si na brýle v pátek sedl. Byl to krutý víkend… Mám totiž krátké ruce na to, abych si dal knihu do dostatečné vzdálenosti od svých kukadel a tak jsem si nic nepřečetl.

Proto jsem se dnes vydal zakoupit brýle provizorní, než si nechám nějaké udělat u odborníka. Vstoupil jsem do prodejny, vzal jsem si nákupní košík a začal jsem „šopovat“. A hle, mnou hledané zboží bylo hned u pokladen. Vyzkoušel jsem asi patero čumítek a když jsem našel ty, se kterými přečtu i rubovou stranu jízdenky MHD, vzal jsem si je. Vlastně jsem je nejprve zaplatil a potom jsem si je vzal.

Spokojeně jsem odešel z prodejny a na zastávce jsem si všiml, že se na mne lidé nějak divně dívají. A aby taky ne, držel jsem totiž stále v ruce ten nákupní košík…

Okamžitě se mi vybavila jedna hodně stará vzpomínka. Bylo to někdy v roce 1992 a já využil návštěvní hodiny v bílovecké nemocnici. To je ta nemocnice, ve které se narodila Petra Kvitová. No vlastně jsem se tam narodil i já, ale to není zase tak zajímavá informace. Po skončení návštěv jsem se odebral do jedné hospůdky v centru Bílovce a počkal jsem tam necelou hodinku na autobus domů.

Následná cesta autobusem proběhla celkem v pohodě, ale když jsem vystoupil v deset kilometrů vzdálených Klimkovicích, čekal mne šok. Potkal jsem na zastávce kamaráda a ten se mne zeptal, jestli jsem byl v nemocnici. Bylo mi divné, jak na to přišel a tak jsem se ho na to zeptal. A jeho odpověď byla pro mne v tu chvíli šílená: „Máš na botách nemocniční návleky, vole!“

Kamarád se tehdy docela dobře nad mou roztržitostí bavil a myslím si, že se dnes docela pobavili i někteří lidé v Ostravě - Mariánských horách, když mne viděli s nákupním košíkem v ruce. A hlavně, když mne viděli upalovat zpátky do obchodu, abych mohl ten košík vrátit. A nedivím se. Taky bych se bavil, kdybych nebyl tím bláznem já, ale někdo jiný. Třeba i někdo z vás…  Přeji vám všem hezký zbytek pondělí a co nejméně roztržitosti.

PS. Pečlivě jsem si přečetl informace na obalu těch brýlí a zjistil jsem, že byly vyrobeny z umělé hmoty a skla. Ale mohou obsahovat i kamínky, kov, kůži a světe div se… Chlupy.