Jak jsem byl nabitý aneb Nikdy nevíš, kdy přeskočí jiskra

Stává se mi to velice často, elektrony na povrchu mého těla se nahromadí a v nečekanou chvíli udeří. Někdy si myslím, že blesky letní bouřky jsou proti mému náboji neškodné jiskřičky...

Ještě, že mám tu Wikipedii. Jinak bych vůbec netušil, že statická elektřina vzniká nashromážděním elektrického náboje na povrchu různých těles a předmětů (tedy i na mém povrchu, protože se už taky považuji za nesymetrické těleso) a jejich výměnou při vzájemném kontaktu. Laicky řečeno, elektrony se shromáždí na určitém stanovišti, v mém případě na prstech pravé i levé ruky (mám totiž těch subatomárních částic přehršel), a při doteku s jiným tělesem utečou… No ani se jim nedivím.

Já nejsem fyzik a proto si nedovedu vysvětlit, kde se ta kvanta záporně nabitých částic, připravených při nejbližší příležitosti migrovat kamkoliv pryč, v mém těle berou. A nejsem ani biolog, abych mohl o svém elektrizujícím stavu napsat do nějakého odborného časopisu. Proto to píšu tady. Na diskusích iDnes je totiž dost odborníků, kteří to nějak vysvětlí…

V praxi to vypadá asi takhle:

Ráno vstanu jako každý normální člověk a o nadbytku volných elektronů nemám ani ponětí. Jsou asi někde umně skryté a teprve čekají na svou příležitost. Několik jich sice uprchne už v koupelně při česání, ale to není nic zvláštního. Každý hřeben se jimi totiž krmí… Kupodivu netloustne a tak si myslím, že elektrony budou dietní.

Ale když se pokusím opustit dům, tak se nahromaděné negativní častice začnou chovat, jako ti proklínaní uprchlíci. Opouštějí mé tělo při jakékoliv vhodné příležitosti a prchají tu do domovního zámku, tu do dveří autobusu, tu do označovacího strojku na jízdenky a pár jich prchne i do odznaku okolojdoucího revizora.

A co teprve odpoledne. V nejbližším hypermarketu totiž mají vozíky, které mé elekrtóny přímo sají. Ten praskající zvuk, který se ozve ve chvíli když se nákupního vozíku chopím, musí slyšet u všech okolních pokladen. Prostě příjdu do obchodu a strhne se taková malá bouřka. Bouřka bez deště, ale se spoustou blesků.

Mám takovou smělou hypotézu. V mém těle musí být nějaký, dosud nepopsaný orgán, který ty malé negativní částice vyrábí a je v tom velmi úspěšný. Takový můj malý, vnitřní Temelín. Jen netuším, jaké používá palivo a kde časem jeho vyhořelé zbytky uskladním. Ale ten orgán tam někde uvnitř musí být. Kdyby totiž nebyl, tak už jsem se dávno zbavil všech negativních částic a byl bych dnes dokonale pozitivní. Skládal bych se jen z protonů, neutronů a kdoví z jakých ještě onů…

A na závěr ještě jedna příhoda „z natáčení“. Loni odešel náš pan doktor do důchodu a jeho praxi převzala mladá a velmi šikovná lékařka. Při mé první návštěvě jsme se seznámili (jako pacient se svým lékařem) a podali jsme si ruce. To se dělá… A co se nestalo? Přeskočila jiskra! Ještě dnes mne z toho brní ukazováček…

Děkuji všem, kdo tento blábol dočetli až do konce a omlouvám se za to, že si dovoluji v těchto pohnutých dobách sepsat něco apolitického. To bude asi tím nedostatkem negativních částic. Přeji hezký den a usmějte se prosím...