Jak se rodí „evropská vláda“

Je příznačné, že v pondělním přehledu tisku v rozhlase, který jsem poslouchal cestou na letiště, byl příspěvek na téma „slyšení kandidátů na euro komisaře“ ze švýcarských novin. Zatím co svět vidí, nebo chce vidět Evropu jako silnou a jednotnou, a tím do jisté míry reprezentovanou „bruselskými institucemi“, nejen Češi mají pohled jiný. Dění v Bruselu, pokud se nedotýká peněz či jasných „národních“ zájmů, je moc nezajímá. Proto u nás média v této věci nejvíce zaujal poněkud zvrácený koaliční deal „Jourová za minimální mzdu“, což zájem o komisaře (mimo zájmu o jejich plat) vyčerpalo.

foto:flickr epp official

Evropská komise není sice přesně vláda, ale dost se k ní blíží. Rada EU, jednající o významných otázkách na vrcholových jednáních ve složení předsedů vlád zemí, má totiž v řadě případů kompetenci spíše se podobající parlamentu (a „skutečný“ unijní parlament má roli druhé komory). Naopak komise, svou exkluzivní pravomocí navrhovat zákony a svou odbornou způsobilostí často roli vlády sehrává.

Dneškem se vznik této „skoro vlády“ dostal do závěrečné fáze. Parlament již počátkem prázdnin spolu s Radou „vybral“ za šéfa komise pana Junckera, kterému v minulých týdnech „dorazily“ jména kandidátů zemích na komisaře. Z národních nominantů, kteří vycházejí z výsledků národních voleb, musí předseda Juncker postavit komisi, která získá důvěru Evropského parlamentu zvoleného na jaře. Přitom je zřejmé, že možnost předsedy komise odmítnout národní kandidáty, nejen u nás vzniklé složitým kompromisem a jednáním, byla malá. Má-li tedy Evropská komise v listopadu vzniknout, slovo kompromis bude mottem dalších dní. Jsou přitom kompromisy dobré a špatné a najít rozdíl mezi nimi je nelehké. Ale o to půjde.

Naštěstí aspoň procedury, které mají kandidáty do čela direktoriátů přivést anebo je poslat „zpět domů“ jsou jasné a striktní. Poté co kandidáti odpověděli na několik písemných otázek již před slyšením je nyní čeká tak zvané „grilování“ před parlamentními výbory. V nich během 3 hodin musí po úvodním slově odpovídat na otázky poslanců. Není bez zajímavosti, jak striktní ve jménu férovosti k poslancům a jejich frakcím proces je: dotaz se musí vměstnat do minuty, odpověď do dvou. Přitom počet otázek od každé frakce je předem omezen (zvýhodněny jsou d´hontovým propočtem frakce malé).

Po slyšení zástupci frakcí vypracují shrnující dopis, který může kandidáta více či méně podpořit, odmítnout, anebo doporučit změnu jeho portfolia. Může dojít i na hlasování o něm, pokud si to frakce budou přát. Z těchto dopisů pak vedení frakcí udělá shrnující stanovisko, dle kterého by předseda Juncker měl postupovat, aby měl dobrou šanci získat pro komisi podporu parlamentu. Mohou ho proto čekat změny některých kandidátů či přesuny jejich odpovědnosti v komisi. Bude-li tomu tak, pak parlament bude čekat další kolo slyšení. A na konci tohoto procesu, zřejmě 22. října, by mělo dojít k hlasování parlamentu o komisi jako celku, po kterém by se měli komisaři pustit do práce.

Z podstaty věci je jasné, že návrh, se kterým do parlamentu předseda Juncker jde, je z hlediska členů komise i jejich portfolií na první pohled nepřijatelný pro všechny. Přispívá k tomu i to, že Junckerova komise, pokud nakonec vznikne, bude více politická a tedy méně „technokratická“, než její předchůdkyně. Což není rozhodnutí shora, ale reálný odraz toho, jak podstatná Evropa pro vlády zemí je. Jen pro zajímavost, mezi nominanty do komise naleznete 5 bývalých předsedů vlád a mnoho ministrů…

Není proto divu, dosazení mnoha takto výrazných politiků, třeba zástupců socialistů, irituje pravicověji uvažující křesťanské demokraty, a tím méně liberály. A naopak. Navíc malé, spíše proti evropské frakce jsou nespokojeny již s existencí komise (či dokonce Unie) jako takové.

Vůle voličů ve volbách je však rozhodující, pročež vznikne pod vedením lidovce Junckera doufejme dobře vyvážená pravolevá komise, s několika zástupci liberálních stran. Odborné směrování komise by pak měl zajistit Junckerův program, se kterým byl do čela komise zvolen, spolu s profesionalitou jejího odborného aparátu chráněného před politickými vlivy zdejšími jasnými pravidly. Za vybalancování celého systému a směřování v souladu s tím, co si voliči přejí, ponese odpovědnost Rada a Parlament.

Neznamená to, že slyšení je formalita. Naopak, dle mého názoru jedinou cestou, jak se odpovědně jako poslanec rozhodovat, je „dát adeptům šanci“, bez ohledu na to, jakou stranu a frakci reprezentují. Výkon ve 180 minutách veřejného slyšení spolu s písemnými odpověďmi by měl být rozhodující pro to, zda bude mít adept na pozici komisaře šanci pro Unii následujících 5 let pracovat.