Co všechno se musí stát, aby člověk žil podle sebe a nebyl tím, kým by měl být? Jak žít život podle svého, když máte povinnosti k rodině a doteď jste jeli převážně v režimu “plním, co se tak v životě od ženy a matky očekává”?
Když to na vás padá
Nejdřív přišla před Vánocemi nečekaně výpověď v práci. Vzhledem k tomu, že žiju sama se dvěma dětmi, byla to dost rána. Ale dostala jsem dvouměsíční odstupné, tak jsem byla relativně v klidu. Mám čas, ono se to “nějak” vyvrbí. Řekla jsem si, že si trochu odpočinu a začnu to řešit až v lednu. Stejně jsem tu práci vzala kvůli tomu, abych zajistila rodinu a ne, že by mě to nějak naplňovalo. Asi je to tak lepší…
Měla jsem nemocnou tetu. Byla to moje milovaná teta. Šlo to strašně rychle z kopce, na Vánoce umřela. Nestihla jsem se s ní rozloučit, měla jsem za ní jet až den po její smrti. Myslím na ní skoro každý den.
Na Silvestra umřel můj bývalý tchán, děda mých dětí. Na infarkt, naprosto nečekaně. Byli jsme doma, den předtím u něj byli kluci na návštěvě. Jen jsme bloumali po bytě. Už toho bylo moc.
Nebylo to poprvé, co se takhle sesypalo víc věcí najednou.?
Člověk se snaží splnit, co se od něj očekává
V té době jsem se snažila najít si práci. Řekla jsem si, že raději půjdu na nižší pozici, za míň peněz. Hlavně ať jsem v klidu a mám čas víc žít. Na jedné schůzce mě pan ředitel doslova zkoušel, co umím. Nečetl můj životopis? Cestu zpátky domů jsem probrečela. Proč si to dělám? Zase se chci “odevzdat” něčemu, co mi nesedí. ?
Nerada bych, aby to vypadalo, že jsem do té doby nějak trpěla. Nezanedbávala jsem se, měla jsem čas pro sebe, spoustu cestování a celkově jsem si dopřávala.
Byla to ale záplata na to, že jsem dělala práci, která mi neseděla.
Byla to záplata na to, že žiju sama a musím se spoléhat jen na sebe.
Dělala jsem kompromisy s tím, že to všechno “jednou” doženu, “jednou” to všechno udělám. Až děti odrostou, až budu mít víc peněz… ?
Odkládala jsem věci, které jsou dobré pro mě a dělala věci, které se dělat mají.
Došlo mi, že když budu dál odkládat, za chvíli mi bude 50 a už třeba nebudu mít na nic chuť a sílu. Že budu mít v sobě prázdno, protože se úplně vydám. Že odčerpávám svoje vnitřní zdroje. ?
Najednou víte, že už takhle dál nemůžete pokračovat
Jednou ráno jsem probudila a věděla, že můj život už nikdy nebude stejný. Že už dál nemůžu odkládat. Že už toho špatného bylo moc. Že si zasloužím mít se líp.
Jestli má můj další život stát za to, musím na to jinak. Nikdo to za mě nezařídí. Dám sama sebe na první místo. A to byl pro mě - matku dvou dětí - dost zásadní obrat. ?
Musím. To je slovo, které se teď týká už jen mě
Už musím svůj život žít hlavně podle sebe. Je jediný, který mám. Jiný zřejmě nedostanu.
Nebudu se už ohlížet, co si kdo pomyslí, co kdo považuje za správné a jestli splňuju běžná měřítka.
Jdu za tím, co mi dělá dobře. Absolutně. Řídím se svým vnitřním pocitem - a znovu a znovu se mi potvrzuje, že je to tak správné. ?
Odešla jsem kompletně na volnou nohu. A je to jízda.
Zatím nemám pravidelné příjmy a překvapivě mě to tak nestresuje. Dřív jsem z toho nespala. Věřím, že to dobře dopadne. Jdu správně. Jdu za tím, co jsem vždycky chtěla. Roky jsem uvnitř cítila, že je to můj směr. Bála jsem se, že takhle neuživím rodinu, že ten rozjezd potrvá dlouho, tak jsem to odkládala. Potrvá. Ale jinak už to nejde. ?
Otevřela jsem se novým vztahům. A je to jízda. ?
Do mého života přišlo několik nových mužů a žen - a jsem za ně ráda.
A cokoliv dalšího přijde, je úplně v pořádku. Za těmi vztahy, které se “nepotkají”, totiž pokaždé přijde něco, co je o level výš. Doteď to tak bylo. Absolutně. Jen si člověk musí počkat. Nestresovat se, věřit. A zatím se mít i jinak dobře.?
Celkově jsem se otevřela světu. A je to jízda.
Posunula jsem svoje hranice až za svoje největší hranice, které jsem roky tvrdila, že nikdy nepřekročím. I to, že tohle všechno píšu, je za mojí běžnou hranicí…
Splnila jsem si několik věcí, které jsem si vždycky chtěla splnit. Nebudu před smrtí litovat, že jsem něco promarnila… ?
Svůj život řídím a zároveň ho nechávám plynout
Jsem nastavená na to, že to dobře dopadne. Věřím svojí intuici a ono mi to vychází.
Věřím sama v sebe. Naprosto. Nezpochybňuju se. Nenechám se okolím zviklat. Jdu si za svým. I když to vypadá bláznivě, nesmyslně, nebo je to jiné, než by kdo ode mě čekal. ?
Žiju naplno. I když to zní jako klišé
A nebyl nikdo, kdo by za mě takový život zařídil. Okolnosti mě sice dovedly ke změně, byla jsem na ni ale připravená. Dlouho jsem uvnitř řešila, že to přeci musí jít i jinak. ?
Nenechala jsem se zastrašit pochybnostmi, jestli jsem se nezbláznila.
Konečně jsem měla odvahu vykročit do nejistoty.
Řídím se sama sebou, tím, co chci, co mi dává smysl, co je pro mě dobré. Absolutně. To je celé.
Zní to sobecky? Teď vidím, že jako šťasná dávám lidem kolem sebe víc. Takže se to vyplatí.
I když dál žiju se spoustou kompromisů. Jsou to ale kompromisy vnější, ne vnitřní.
Přemýšlím, jestli to musí být vždycky tak - nejdřív úplně dolů, aby to mohlo jít nahoru. A jak tohle předat dál…
Protože spokojený život se může změnit na život šťastný. A je to jízda ;-)
