A bude hůř … (návštěva mexické zubařky, část druhá)

Příspěvek dvacátý třetí. Po odchodu z Abigailiny ordinace jsem si řekla, že budu mít alespoň na co vzpomínat. Před odletem jsem si připravila takovou lékárničku, že návštěvu doktora jsem považovala za vyloženě krajní možnost. Nicméně ozve-li se zub, doktor je jediná možnost. A tak jsem si ji vyzkoušela i v Mexiku.

Mimo jiné jsem si od Abi odnášela i doporučení a rady - žádné tvrdé jídlo a žvýkačky. A pečlivě jsem je dodržovala. Jedna zkušenost u zubaře mi bohatě stačila.

Zpestření všedních dnů pominulo a my mohli pokračovat dál. Opět jsem se mohla těšit na další hodinu s mou nejlepší skupinou – s dětmi. Očekávaný úbytek žáčků v průběhu prvního měsíce se nekonal, spíše naopak. Děti ještě přibyly. I na této skupince je vidět, kdo poctivě píše domácí úkoly a kdo na to „kašle“. Nejmladší z žáčků, Isar, chodí do druhé třídy. Sotva se naučila číst a psát, ale ve třídě je nejbystřejší ze vše. Na veškeré mé otázky dokáže odpovědět. Zná všechna slovíčka. Jakákoliv hra s Pepou ji zvedne ze židle. V praxi svými znalostmi převálcuje každého. Na Isar je prostě vidět, že ji angličtina baví a že se doma pečlivě připravuje.

S dětmi jsme se dokonce stihly naučit už několik písniček, na což v Bacalaru nezbyl čas. A je to opravdu škoda. Písničku Head and Shoulders už jsme zveřejnili před časem. Tentokrát jsme si ale připravili společně s dospělými Vánoční pozdrav do Čech.

Video – We wish you a Merry Christmas

Zdálo se, že se všechno vrátilo k normálu. Hodiny pokračovaly tak, jak jsem si představovala (alespoň s dětmi) a zoubek nebolel. Několik dní za sebou jsem si ho pro jistotu prohlížela a kontrolovala. Plomba se nijak zvlášť od té původní nelišila. Usoudila jsem, že se nemám čeho obávat (paranoia mě opustila). Toto přesvědčení mi však moc dlouho nevydrželo.

Pár dní nato jsem totiž ucítila další „nerovnost“ na jiné stoličce. A to bylo daleko horší zjištění. Tato stolička se mi totiž asi před šesti lety tak nějak rozpadla a musela být plombou „dostavěna“. Pokud by se tedy naplnily mé nejčernější představy, znamenalo by to vyvrtání celého zubu (zbyly by jen okraje) a zcela nové vyplnění. Když jsem si vzpomněla, jak jsem trpěla v Čechách při prvních opravách, nervy mi opět začaly pracovat.

Musela jsem se „pochlapit“ a poprosit Abigail o pomoc. Chtěla jsem zjistit, jestli je nutné zub opravit hned, nebo jestli to počká až do Čech. Vyšlo to přesně na další středu, kdy jsme měli hodinu v Coatepecu. Nasedli jsme tedy do autobusu a vyrazili. Tentokrát nám kodrcavou cestu zpříjemnili dva mladíci hudebníci. Přistoupili na začátku Coatepecu a doprovodili nás až do naší cílové stanice.

video – kytarový koncert v autobuse

Abigail ale na hodinu nepřišla. Nevěděla jsem, jestli se radovat, nebo se obávat. Imelda mi však slíbila, že mě po hodině k Abi odveze, aby se mi na zub podívala. V průběhu výuky mi nebylo o nic líp, než minulý týden. Počasí tomu moc nepomáhalo. Zatažená obloha s občasným deštěm nás provázela celým dnem.

Přesně po sedmi dnech jsem tedy opět usedla v růžové ordinaci do šedivé křesla. Abi uchopila „štourátko“ a zrcátko, aby zjistila, jak velkému problému čelíme. Štěstí mi nepřálo. Po zběžné prohlídce musela konstatovat, že je potřeba celou plombu vyvrtat, na dva dny umístit „lék“ a poté jeho část odstranit a nahradit plombou. Vzhledem k tomu, že už věděla, v jaké křeči jsem byla minulý týden, rozhodla, že bude nutné mi píchnout lokální anestetikum. Téměř se mi zastavil dech. „Injekce do pusy? To snad ani není možné“, pomyslela jsem si. Bylo potřeba se nejprve najíst. S prázdným žaludkem bych jim tam mohla zkolabovat.

S návratem do ordinace se mi začalo třást celé tělo. Ovládla mě panika. Nohy se mi nekontrolovatelně klepaly, zbytek těla na tom nebyl o moc lépe. Nejprve jsem se musela, alespoň trochu, uklidnit. Desetkrát jsem se zhluboka nadechla a opět vydechla. A pak to přišlo. Nejprve mi injekce zajela zvnějšku dásně. Téměř nebyla cítit. Když ale přišlo na řadu horní patro, měla jsem co dělat, aby neucukla. To nejhorší bylo za mnou. Zpocená jsem se posadila a sledovala stále klepající se nohy.

Ačkoliv jsem měla pusu umrtvenou, celý proces vrtání jsem stejně prožila v mírné křeči. Zvuk vrtačky a nepříjemný proud vzduchu v puse ve mně nevyvolávají zrovna kladné pocity.

Na řadu přišla příprava „léku“. Na to se však můžete podívat sami.

Video – Abigail připravuje „lék“

Pak už stačilo zub vyplnit a mohla jsem z křesla slézt. Cit v puse se mi vrátil po dalších 2 hodinách. Dva dny na to jsem si tedy zajela za Abigail znovu, pro zbrusu novou plombu. Doufám, že ta mexická vydrží opravdu dlouho (podle odhadů Abi, 15-20 let). Snad bude mít pravdu!

---

www.united-vision.org