Žijeme ve světě morálního hazardu

Každý den se můžeme dočíst, co že to způsobilo řeckou krizi. Někteří tvrdí, že za to může kapitalista vykořisťovatel (hlásají to v Řecku ty vraždící tlupy pod vlajícími komunistickými symboly), jiní říkají, že Řekové žili socialisticky nad poměry, náš pan prezident zase tvrdí, že za to může EURo a konspirativní weby už mají jasno, za vším stojí přátelé Nového Světového Pořádku (už tento víkend prý bude zavedena opět Marka a dokazuje to jasně účet z masny v nějaké vesnici u Mnichova, kde je uvedena cena nejen v EUR ale i v DM).

Nicméně já se domnívám, že hlavní problém řecké krize je v současnosti velice rozšířený fenomén předem plánovaného nezodpovědného jednání, zvaný „morální hazard“.  „Morálním hazardem“ nazýváme cílené jednání, kdy následky nenese ten, kdo přijal špatné rozhodnutí ale někdo jiný. Bohužel současný celosvětový socialistický systém k „morálnímu hazardu“ přímo nutí. Je to důsledek systémového selhání, kdy v řízení subjektu jsou lidé, kteří nenesou přímou zodpovědnost za výsledek své práce. Současný politik není zodpovědný za to, co jeho politika způsobila, maximální trest může být jeho opětovné nezvolení. Manažer dostatečně velké společnosti také většinou pouze odejde ze svého místa a často se zlatým padákem. Ani jeden však neztratí nic ze svého majetku.

Řecko (tedy pokud říkám Řecko, myslím tím řecké politiky a představitele) už před vstupem do EURo-zóny prokazatelně falšovalo ekonomické ukazatele. Pominu-li fakt, že pokud to nikdo z vedení EU tenkrát nezjistil, tak to znamená naprostou nekvalifikovanost osob zodpovědných za kontrolu dodržování pravidel EU, jednalo se již od samého počátku řeckého členství v EURo-zóně zřejmě o cílený podvod s cílem získat nezaslouženě výhody.

Nelze něco vyčítat řeckému obyvatelstvu (snad jen volení nezodpovědných představitelů), ti žili tak jak jim to jejich politici dovolili. Vina jednoznačně padá na řecké představitele a politiky EU. Řečtí vládci velice brzo zjistili, že je pro ně jednoduché chovat se populisticky, neboť díky napojení na silné EURo jim byl zajištěn přísun financí. Žití na dluh byl jak pro levici, tak i pro pravici výtah k moci. Vina je také na představitelích EU, kteří toto chování dovolili (a tolerovali ho u většiny zemí EU). Dle mého názoru je zřejmé, že zde od samého počátku převažovalo u Řeků (a nejen u nich) přesvědčení, že vzniklé problémy budou tak velké, že je oni nebudou muset řešit a že celá EU jim bude nucena pomoci. Tento předpoklad vyšel do puntíku a země EURo-zóny nemají jinou možnost, než uhradit masivní pomoc zadluženému řeckému státu. Můj názor je, že tato údajná půjčka nebude nikdy splacena, jde o nevratnou a ztracenou investici v zájmu stability EURa, tak jak to také potvrdil generální ředitel Deutsche Bank.

Takže od samého počátku šlo o „morální hazard“ který se vyplatil. Není žádný rozdíl mezi chováním řeckých představitelů a šéfů firem jako „Lehman Brothers“. Jediný rozdíl je, že americká vláda nakonec rozhodla „Lehman Brothers“ nezachránit (u ostatních už tu sílu neměla) ale EU rozhodla Řecku pomoci. Je to varování i pro naši zemi, neboť zde je „morální hazardování“ přímo v programu některých stran, jako je např. ČSSD.

Jak „morálnímu hazardu“ zabránit? Jediná cesta je systémové zvýšení odpovědnosti a spoluúčasti politiků a manažerů na konečném výsledku své práce. U soukromých firem to dost dobře nejde, jestli si totiž akcionáři přejí, aby jejich manažer dostával i v krizi tučný plat, je to jejich problém. Ale u politiků to lze udělat. Co takhle uzákonit, že strany, které jsou ve vládě a způsobí zadlužení (ztrátu v hospodaření státu), uhradí v nějakém procentu ztrátu tak, že třeba nedostanou státní příspěvek na svoji činnost? U státních podniků může majitel (stát) dát do smlouvy podmínku, že v případě ztráty se sníží plat manažera na minimum a zruší se odstupné (zlatý padák).

Obdobně lze řešit „morální hazard“ na nižších úrovních. Například poskytování spotřebních úvěrů lidem, kteří nepracují či nemají stabilní příjem, je taktéž "morálním hazardem" obou stran. Občan bez zaměstnání většinou rád tuto půjčku přijme, protože ví, že ji nebude muset nikdy splatit a když přijde exekutor, bude už ta „plasma“ prodaná či u někoho jiného. A poskytovatel kreditu ví, že částku dostane uhrazenou od státu, neboť může realizovat exekuci na sociální dávky. Takže problém lze řešit nejen snížením sociálních dávek (je totiž zřejmé, že jsou dostatečně vysoké, aby na ně šlo nařídit exekuci) ale hlavně zákazem jejich exekuce. Rychle by pak ubylo poskytovatelů těchto nemorálních úvěrů, neboť by bylo jasné, že své peníze v těchto případech již nikdy neuvidí.