Žádný peníz církvím dokud nebudou odškodněni všichni občané

Opět se rozproudila debata, jakým způsobem bude stát vracet majetek zabavený církvím po roce 1948. Připomeňme, že církve – tedy zejména ta katolická, si nárokují přes 120 miliard korun jako odškodnění za komunisty zabavený majetek. Pro představu je to zhruba 12-13% státního rozpočtu a to v době, kdy se rozpočet dle ministra financí hroutí kvůli vyplácení státní podpory stavebního spoření ve výši 6 miliard.

Jako svým způsobem věřící člověk podporuji církev a zejména jejich sociální funkci, jsem ale toho názoru, že by církve neměly dostat movitý majetek žádný a restituce by se měly omezit maximálně na existující majetek nemovitý a to ještě v souvislosti se sakrálním využitím. Jaké mně k tomu vedou důvody?

Zejména je zde důvod morální, jakkoliv by se to mělo zdát pochybné – vždyť přece morálka velí vrátit to, co bylo ukradeno. Za prvé je nutno si položit otázku co vlastně a komu to bylo ukradeno. Církev a to především ta římsko-katolická nebyla již od dob josefínských patentů vlastník přímý ale pouze uživatelem v podstatě majetku státního. Jako církvi státní byl totiž majetek katolické církvi defakto propůjčován státem k církevním činnostem ale nikoliv k volnému užívání jako je například prodej či jiné obchodní využití (I přesto ale budu v textu nadále používati termín „vrácení“ majetku, i když není vlastně korektní, neboť propůjčený majetek nelze přece vracet ale zase jen propůjčit). Tato situace přetrvávala díky nikdy nerealizované odluce státu od církve do pádu komunismu. Pouze porevoluční režim přiznal církvím paradoxně statut ekonomicky samostatných právnických osob oprávněných plně hospodařit s vlastním majetkem a tedy i spekulativně prodávat.

A církve toho velice využívaly a to nikoliv ke slávě boha ale k tvrdému businessu. Připomeňme si alespoň pár takových kšeftíků, jako byl například pokus o rychlý prodej Národního divadla soukromé firmě, jehož část se nedopatřením ocitla v majetku řádu Voršilek, trapné a nechutně soudní tahanice o vlastnictví chrámu sv. Víta na pražském hradě, tahanice a vydírání obecní samosprávy v okolí Prahy jistým náboženským řádem ohledně pozemků pro komerční výstavbu a mnoho dalších. Je zcela důvodné se domnívat, že vrácený majetek přímo nesouvisející s náboženskou činností by byl církvemi obratem prodán, zpeněžen či jinak zcizen dle výše uvedených příkladů.

Dalším problémem je všeobecně přijímaná základní podmínka, že náprava křivd nesmí způsobit křivdy další. Co jiného než křivda je skutečnost, že vláda plánuje zatížit občany, kteří nemají s křivdami na církvi již dnes cokoliv společného, dalším církevním desátkem a to dokonce po dobu 60 let? To není jen křivda ale nehoráznost. A nehoráznost je to obrovská, když srovnáme situaci dalších občanů, kteří se nápravy křivd nejenže nedočkají, ale budou ještě více biti na daních, které budou nuceni odvádět církvím, byť nejsou věřící či věří třeba církvi jiné. Je tu zejména mezinárodně citlivý problém zabraného majetku sudetských Němců, kteří jistě pocítí další šanci, neboť pokud je překročena jedna podmínka restitučních zákonů, tj. nevracet majetek právnickým osobám, proč by nemohli někde u soudu nepožadovat spravedlivý přístup ke všem entitám a vrácení majetku i jim. A dokonce i naše ústava toto vyžaduje – rovný přístup ke všem.

Pro mě je ale jakákoliv další finanční restituce zcela nepřijatelná zejména z důvodu naprostého poplivání práv českých a československých občanů – akcionářů, střadatelů, pojištěnců a dalších bývalých vlastníků majetku právnických osob. Jaké vyšší oprávnění na restituce má jakákoliv církev proti nárokům osob, jejichž předkové často prodali celý svůj majetek a často i majetek celé rodiny aby se stali podílníky třeba na majetku obecního pivovaru? Proč není přednostně odškodněna rodina někoho, kdo místo toho aby zabezpečil své potomky koupí nemovitosti, investoval v dobré víře rodinné úspory do investiční společnosti či do pojištění? Na majetek právnických osob se totiž restituce nevztahují a všichni tito a jejich potomci mají smůlu, že jejich předek podlehl částečně dokonce i státem financované propagaci na investici do různých listů či fondů. A to vůbec nemluvím o skutečnosti, že se právní předchůdce současného státu již v historii zavázal tyto občany částečně odškodnit a tento závazek stále platí.

Tito lidé se ale již smířili s tím, že prostě tvrdě vydřené peníze jejich předků již nikdy neuvidí. Oni často pochopili, že restituovat již není většinou co (pivovar již komunisti zlikvidovali v 70tých letech) a finanční odškodnění za akcie či podílové listy je nereálné, neboť na to stát již nemá a musel by brát současníkům. Proto berou snahu o vyzobávání financí účelově vybraným právnickým osobám jako obrovskou drzost.

Z těchto důvodů mně přijde jako zcela nepřijatelné jakékoliv finanční vyplácení náhrad jakékoliv církvi. Pokud se společnost rozhodne, že je vhodné církve nějakým způsobem odškodnit, ať je to provedeno pouze převodem práv na nemovitosti přímo sloužící k církevním činnostem a toto ať je provázeno odlukou státu od církve. Kulturní památky takto převedené by měl stát chránit stejným způsobem jako doposud a případně poskytovat účelové dotace na provoz tak, jak to činí u dalších spolků a organizací.