Bez velkého zájmu médií proběhlo před pár dny poměrně významné výročí události, která změnila stav, respektive vnímání mezinárodního práva. Mám na mysli desáté výročí mezinárodní invaze pod vedením USA do Iráku. Vojska mezinárodní koalice odešla z Iráku koncem roku 2011 a úsudek o tom, zda je svět deset let po zahájení invaze bezpečnější, nechám na jiných (ostatně na toto téma je napsáno mnoho knih, novinových článků ba i natočeny filmy). Já bych se rád vrátil tímto zamyšlením k samotnému oprávnění USA a dalších zemí napadnout zločinecký režim Saddáma Husajna, neboť se tímto aktem vytvořil precedens v mezinárodních vztazích do budoucnosti.
thetruthisnow.com
Už v říjnu 2002 přednesl tehdejší illinoiský senátor Barrack Obama ve své legendární řeči proti plánované válce v Iráku své pochybnosti o důvodech a cílech tohoto konfliktu: "Nestavím se proti každé válce, jsem proti hloupé válce, proti neuvážené válce. Jsem proti cynickému pokusu Richarda Perlea, Paula Wolfowitze a dalších pohovkových, víkendových válečníků v této administrativě nakrmit nás svou ideologií bez ohledu na to, kolik to bude stát životů a jaké to přinese útrapy," řekl s tím, že irácký prezident Saddám Husajn je sice brutální muž, který masakruje vlastní lidi, a světu by bez něj bylo lépe, nicméně "nepředstavuje žádnou bezprostřední hrozbu pro USA ani své sousedy".[1] Tento projev jakoby předznamenal všechny následující otázky veřejnosti o tom, jaké byly skutečné záměry tehdejší administrativy prezidenta Bushe a zda použití vojenské síly proti režimu Saddáma Husajna bylo v souladu s mezinárodním právem.
Po napadení Kuvajtu Irákem byly státy koalice autorizovány k použití síly skrze rezoluci RB OSN č. 678, a to za účelem osvobození Kuvajtu a obnovení míru a bezpečnosti v oblasti. Následná dohoda o příměří mezi Irákem a mocnostmi pod patronací OSN, kterou Irák podepsal v roce 1991, je formulována rezolucí RB OSN podle kapitoly VII Charty OSN (rezoluce č. 687). Její klíčovou podmínkou bylo, aby Irák bezpodmínečně zničil a odstranil všechny své ZHN a některé druhy balistických střel. Rezoluce č. 687 tedy akceptovala a potvrdila podmínky příměří uzavřené mezi stranami konfliktu po skončení operace Pouštní bouře. Následně RB OSN schválila řadu rezolucí odsuzujících soustavné irácké obstrukce, zejména vůči zbrojním inspektorům OSN. Po dalším a opakovaném neplnění podmínek příměří z roku 1991 pak RB OSN na základě tlaku USA skrze rezoluci č. 1441 (2002) stanovila, že Irák porušil podmínky dle rezoluce č. 678, a poskytla mu poslední možnost tyto podmínky splnit skrze otevřenou a aktivní spolupráci se zbrojními inspektory.
Právní experti ze strany USA a VB zde poukazují na fakt, že si je třeba všimnout podobnosti rezoluce č. 1441 s rezolucí č. 678, která použití „všech nutných prostředků" proti Iráku v roce 1990 autorizovala. Obě rezoluce totiž stanovují podmínky, za kterých se Irák vážným následkům vyhne, a stanovují termín, do kterého tyto podmínky musí splnit. Debata se pak vede na úrovni slovíčkaření, kde obě názorové strany příznivců a odpůrců zásahu vysvětlují sporný text rezoluce č. 1441, který hrozil Iráku, pokud nebude spolupracovat „vážnými následky“ (it will face serious consequences as a result of its continued violations of its obligations). Nicméně zásadním faktem je, že většina členských zemí OSN spolu s generálním tajemníkem Kofi Annanem byla proti vojenskému zásahu v Iráku. Z toho je nutno vycházet při analýze přijatých rezolucí.
USA tvrdí, že rezoluce č. 678 již nepředpokládala nutnost sjednávání jakékoliv „dodatečné" rezoluce, která by porušení těchto podmínek de iure prohlásila a speciálně vyhlásila další postup. Tento názor je ale účelový, neboť je zřejmé, že se USA freneticky snažily novou rezoluci opravňující vojenskou akci prosadit a taktéž jejich zástupci při jednání o rezoluci č. 1441 tvrdili, že její přijetí neopravňuje samo o sobě napadení Iráku. Teprve v situaci, kdy bylo jasné, že nová rezoluce nepřijde, začali představitelé USA tvrdit, že vlastně není třeba.
Dle názorové platformy reprezentované USA a spojenci režim Saddáma Husajna nesplnil rezoluci č. 1441 a tím tedy zásadně porušil i rezoluci č. 687 o uzavření příměří a toto příměří již tím pádem nebylo platné. Naopak došlo prý k aktivaci oprávnění ustanovené rezolucí č. 678 z roku 1990 umožňující užití síly proti Iráku v souvislosti s jeho invazí do Kuvajtu. Tyto skutečnost plus fakt, že Irák soustavně ignoroval celou řadu dalších rezolucí, podle tohoto názoru zakládá právo na užití síly.
Argumenty odpůrců legality zásahu pak ale tvrdí, že neexistuje dosud žádný precedent takovéto tzv. "konstruktivní autorizace" a říkají, že tento přístup je v rozporu s literou i duchem Charty OSN. Dle nich platí pouze ten výklad kapitoly VII Charty OSN, kde se jasně stanoví, že užití síly musí být autorizováno nejméně devíti členy RB OSN ve vztahu ke konkrétnímu porušení mezinárodního míru a bezpečnosti. Dle kritiků postupu USA pak rezoluce č. 678 specificky opravňuje k užití síly pouze ve vztahu k požadavku RB OSN, aby se Irák stáhl z Kuvajtu. Žádná následná rezoluce včetně rezoluce č. 678 tedy dle kritiků neopravňuje k užití síly ve vztahu k otázce zbrojních inspekcí či jakémukoliv dalšímu porušování rezolucí iráckým režimem. Odpůrci legality vojenského útoku USA na Irák argumentují, že pokud bychom přijali argumentaci tzv. "konstruktivní autorizace", pak jakékoli porušení dohody o příměří by umožnilo komukoliv a kdykoli vojensky zakročit, což je dle jejich názoru v přímém rozporu se základní zásadou Charty OSN, že státy smí jednostranně použít sílu pouze při uplatňování práva na svoji sebeobranu.[2]
Jak vidíme, je možno použít právní argumenty pro i proti legálnosti napadení Iráku USA a jejich spojenci v roce 2003. Podobný názor měl před útokem i hlavní státní žalobce VB Lord Goldsmith, který ale varoval, že nejasnost rezoluce neznamená legalitu a je třeba přijmout novou rezoluci RB OSN jako nejčistší řešení.[3] Dle mého názoru je výklad rezolucí nejednoznačný a umožňuje dle šikovnosti právního experta i jiný pohled. RB OSN si sice dávala pozor na jakékoliv případné uznání legálnosti vojenského zásahu z roku 2003, nicméně lze poukázat na fakt, že RB OSN jej následně legalizovala a schvalovala mandát pro mnohonárodní síly a tím fakticky zlegalizovala i útok na Irák.[4] Taktéž určitým faktem zůstává, že se RB OSN ani nevyslovila pro jakékoliv sankce vůči státům, které operaci Irácká svoboda provedly, a z neexistence trestu je dle některých odborníků možno vyvodit také neexistenci přečinu.
Nicméně bych též poukázal na okolnosti kolem diplomatické snahy USA získat souhlas RB OSN s autorizací ozbrojené akce proti Iráku pomocí nové rezoluce. Taktéž při projednávání rezoluce RB OSN č. 1441 představitelé USA jasně deklarovali, že samotná tato deklarace neznamená autorizaci k útoku[5] a že musí být problém vrácen na půdu RB OSN, která měla pak rozhodnout. Z toho je zřejmé, že si USA byly zcela jasně vědomy, že neexistence další rezoluce bude představovat problém. Právní obhájení je pak již jen dodatečně vytvořené.
Tedy shrneme-li výše uvedené, je zřejmé, že irácký režim Saddáma Husajna porušil závažným způsobem normy obecného mezinárodního práva a z hlediska mezinárodního práva byly vyčerpány možnosti mírového řešení sporu a změna režimu byla logicky jedinou, časově přijatelnou možností, jak zajistit respektování závazků ze strany Iráku. Vojenská akce USA, VB a dalších spojenců nerespektovala aktuální přání mezinárodního společenství řešit otázku Iráku nadále jednáním a byla tedy z hlediska mezinárodního práva nelegální, nicméně vycházela částečně z předchozích stanovisek RB OSN. Z morálního hlediska byla tato akce negativní a přinesla těžké poškození mezinárodní prestiže USA, což nenapravila ani skutečnost, že OSN svou činností tento konflikt fakticky následně zlegalizovala.
Je též navýsost zřejmé, že ačkoliv si supervelmoc a stálý člen RB OSN jako je USA, mohou dovolit vojenský úder bez mandátu OSN, musí se dříve či později vrátit do existujícího mezinárodního systému a respektovat ho. V opačném případě hrozí vypuknutí chaosu v mezinárodních vztazích, což ve svém důsledku nakonec přinese problémy i této „neposlušné“ velmoci. Tedy i administrativa prezidenta Bushe musela ve svém důsledku akceptovat dohodu s OSN a uzavřít tak s Irákem smlouvu s datem konečného odchodu okupačních vojsk, kterou následně akceptoval i prezident Obama.
Irácký konflikt nám pak dokazuje, že země mezinárodního společenství nemají v současné době odpovídající nástroje k zabránění takovémuto konfliktu, ale mohou si eventuálně vynutit ústupky.
Závěrem je tedy nutno zdůraznit: OSN není dokonalý orgán, nutně potřebuje zásadní reformy, ale na iráckém příkladu se ukázalo, že její činnost nelze v současnosti nijak nahradit.
[1] Barack Obama speech Against the Iraq War.[online].c2002 [cit. 2010-04-28].
http://obamaspeeches.com/001-2002-Speech-Against-the-Iraq-War-Obama-Speech.htm
[2] Wikipedia. [cit. 2010-04-24]. http://en.wikipedia.org/wiki/Legality_of_the_Iraq_War
[3] Dopis Lorda Goldsmitha ze dne 7.3.2003. [cit. 2010-04-24].
http://web.archive.org/web/20050428194646/http://www.number10.gov.uk/files/pdf/Iraq+Resolution+
1441.pdf
[4] Například rezoluce RB OSN č. 1483 (22. 5. 2003) a č. 1511 (16. 10. 2003).
[5] RB OSN - Report meeting 4644 str. 3 -4 dne 8. listopadu 2002. [cit. 2010-04-24].
http://www.undemocracy.com/securitycouncil/meeting_4644#pg003-bk01
