V posledních dnech se snáší tvrdá kritika na hlavu Nejvyššího soudu za to, že ve svém verdiktu v kauze tří exposlanců ODS ve své podstatě legalizoval a brání politickou korupci. No odbornou a právní stránku věci rozeberou jistě povolanější, pravděpodobně vše skončí ještě před soudem Ústavním. Nicméně rozhodnutí NS nemůže být jiné, současný parlamentně-stranický politický systém je na politické (ale i jiné) korupci založen a bez ní není v zásadě možný.
Podívejme se, jak v praxi současný systém funguje a to ve své podstatě všude tam, kde existuje. Politická korupce je pevně vetknuta do samých kořenů celého systému a začíná již v samých základech. Již ve zplichtěné ústavě ČR (když jsem se dozvěděl, že byla splácána zhruba za 6 dní ani jsem se nedivil) je založen rozpor. Článek 5 Ústavy zařazuje Česko do stranického politického systému založenému na soutěži politických stran, tudíž poslanec nemá jinou možnost než být zvolen za nějakou stranu. Ale článek 26 svým zněním vypovídá spíše o přímé volbě poslanců s tím, že je zavazuje vykonávat mandát samostatně dle svého svědomí (pokud tedy někdo kdy věřil tomu, že to poslanec bude dělat). To je jen jeden z ústavních rozporů, který zavedl ČR tam kde je dnes (argumentace ústavními zvyklostmi je opravdu hloupost, neboť takové neexistují, v daném okamžiku vládnoucí skupina si špatnou ústavu vždy vyložila tak jak bylo třeba – ať si v současnosti kdákající ODS vzpomene, jak tleskali nejen jednomu ohnutí v jejich prospěch).
Základem politické moci jsou politické strany, což je v současnosti ve své většině jakési seskupení osob ovládané úzkou skupinou lidí, která určuje celkové směrování. Jsou strany více demokratické a jiné méně, nicméně platí vždy jedna zásada, že na vrcholek, tedy zejména na volitelná místa, ze kterých lze něco ovlivňovat se osoba dostane jen tehdy, pokud má pro stranu (resp. ten úzký okruh lidí) nějaký přínos. Přínos může být v podobě populární tváře, která přitáhne voliče ale velice často je požadována finanční „spoluúčast“ jak o tom vyprávějí různé (ne)vyšetřené kauzy jako je Drobilova aféra, kauza Rath a mnoho jiných, kde se vždy hovořilo o tom, že minimálně část prostředků z nadhodnocených veřejných zakázek musí být přesměrována na účty stranických pokladen aby hlavní aktér měl politickou budoucnost – tedy byl umísťován na volitelných místech či do jiných důležitých funkcí.
Jelikož poslanec nemůže kandidovat sám, občan nemá jinou možnost než volit výše popsaným způsobem vytvořené kandidátky. Má jen nepatrnou možnost kroužkováním vybrat osoby z nižšího pořadí té které strany, což je ale téměř k ničemu, neboť poslanci hlasují ve své většině dle rozhodnutí svého klubu – tedy zase dle rozhodnutí stranických hybatelů. Parlamentní systém zase požaduje, aby pro vládu (starostu) hlasovala většina poslanců.
NS ve svém nálezu potvrdil, že pro podporu vlády či jiných politických kroků je možné provádět vyjednávání ve sněmovně a za podporu se odvděčit dobře placenými funkcemi či ekonomickými pozicemi. Toto je tedy základní kámen naší demokracie – tedy podpora jakéhokoliv politického rozhodnutí není vytvářena odborným konsensem ale dnes už i soudem posvěcenou korupcí. V plné nahotě se ukázalo, že řízení a směrování tohoto státu je podřízeno osobním ekonomickým zájmům poslanců a jiných zastupitelů, kteří zcela bez ohledu na eventuální politický program změní názor za dobře placenou funkci či pozici a podpoří tak cokoliv.
Tento systém je mnohem důmyslnější než klasické uplácení, tam musí korupčník sám nejdříve disponovat velkým obnosem prostředků, aby mohl své zájmy realizovat. Ve stranickém systému parlamentní demokracie nepotřebuje nic, stačí získat větší počet hlasů a občané si své korupčníky platí sami ze svých daní – jak geniální. Tato korupce je prolezlá ve všech sférách politického rozhodování a dokonce i v dalších organizačních složkách státu jako jsou státem vlastněné firmy apod. I na úrovních zastupitelstev obcí to funguje dobře, každý jistě zažil, že se do místní samosprávy dostali například členové nějakého občanského sdružení, kteří to zprvu nepochybně mysleli dobře – jen měli smůlu, že byli třeba jazýček na vahách. Občané se pak najednou diví, že onen bojovník za pravdu najednou má funkci uvolněného zastupitele či předsedy nějaké komise za 30-40 tisíc Kč/měs a hlasuje se stranami proti kterým dříve bojoval – inu má doma manželku a ta chce novou kuchyňskou linku a hlásat pravdu anebo mít měsíčně 40 tisíc, to je jasná volba.
Občas se stane, že se do systému opravdu dostane nějaký kverulant, který naivně doufá, že věci změní. Když odolá pokusům o korupci (nabídky různých funkcí pro sebe či rodinné příslušníky) přichází vyhrožování a diskreditace často za pomoci spřátelených médií či dokonce státních orgánů (dříve pouze naznačovanou skutečnost, že skupiny u moci využívají v politickém boji mimo jiné i státních tajné služby ke sledování či diskreditaci odpůrců je možné mít nyní za potvrzené). Většinou je mediálně či (a) kriminálně zdiskreditován, a pokud je to strana, je tento subjekt rozbit za pomoci uplacených bývalých členů, kteří za prebendy udělají či řeknou cokoliv. Klasickým příkladem jsou VV a dříve např. Strana zelených apod.
Tedy je zřejmé, že stávající politický systém je na korupci navázán mnohem více, než bychom si mohli myslet. Taktéž příklad VV ukazuje zcela názorně, že pouhá výměna osob nestačí. Na chvilku se sice nasype písek do fungujícího soukolí ale jen do té doby, než je „nepřátelský“ objekt rozprášen a osoby z něho ochotné kolaborovat zainteresovány na systému stávajícím. U VV je tato „funkčnost“ krásně vidět, v původní straně zůstali většinou jen osoby finančně samostatné a zajištěné.
Je tedy třeba upravit celý stávající politický systém a není třeba vůbec vymýšlet něco nového. Demokracie má více podob, někdy není ideální, ale je to jediné co známe, že funguje. Parlamentní systém se přežil, ale to neznamená, že nemá svůj smysl. Měl by ale dostat ten svůj původní smysl, tedy opravdu reprezentovat občany.
Řešení je opustit stranický systém a volit poslance přímo v jednomandátových obvodech s tím, že kandidovat by mohl kdokoliv. Druhý krok je zavedení prezidentského systému – přímou volbu prezidenta máme, stačí jen změnit jeho pravomoci a upravit kandidaturu. Prezident by si jmenoval svoji vládu, která by odpovídala jeho názorům a odpadla by trapná korupce přeběhlíků při vyjednávání podpory vlády a zmizely by vládní krize. Systém musí doplňovat prvky přímé demokracie, jako je odvolání prezidenta (vlády) či poslanců v referendu, rozsáhlý systém legislativních a obecných referend a přímé volby důležitých státních funkcionářů.
Pokud se zmíněné změny neprovedou, systém bude dále korumpovat sám sebe za naše peníze. Na závěr ještě jeden výsledek současného korupčního systému a bohužel nejvíce negativní. Výběr osob do tohoto systému již zdaleka nefunguje na schopnostech ale na poslušnosti a podřízenosti. Do nejvyšších pozic se tedy nedostávají (až na výjimky) osoby schopné či erudované ale ti, co vykazují největší míru poslušnosti a podřízenosti a zároveň neohrozí hybatele. Celý systém tedy logicky pomalu degeneruje a to může vidět každý kolem sebe.
