Nedávno jsem po spatření novorozené dcerky svého kamaráda téměř neuvěřil, že mé děti byly jednou také tak maličké. A s blížícími se narozeninami své prvorozené dcery jsem si uvědomil, že pocity a nálady, které jsem měl při jejím narození, pomalu ale neúprosně mizí někde v dosud neprobádaných místech mozkových závitů, aby se snad už jen jednou někdy vynořily naposledy někdy těsně před smrtí. Uvědomil jsem si, že nechat pohasnout ten pocit stvoření by byla škoda a nejen pro mě samotného. A snad jednou někdy v budoucnu i má dcerka při hledání bůhví čeho na internetu narazí na tento článek, který se vynoří někde z nekonečných terabajtů uložených v zšeřelých sálech zámořských počítačových vyhledávačů, v jejichž keši se už nikdy nic neztratí.
Bylo horké léto, jedno z těch, kdy bylo opravdu horko, a všichni varovali před globálním oteplováním. Tvá maminka mně spolu s tebou ve svém bříšku pomáhala uklízet moji novou kancelář. Moc se mi to nelíbilo, ale nedala si říci – to ostatně je celá ona, viď? Po práci jsme se šli projít a sednout si spolu na večeři – vedro bylo opravdu nesnesitelné i takto navečer. Sedli jsme si v jedné mexické restauraci, já jsem si dal nějakou pálivou dobrotu jak je mým zvykem a máma něco malého a dobrého. Byl pátek večer v rozpáleném městě, bylo dusno a blížila se letní bouře.
Po večeři jsme šli domů zase pěšky. Asi to nebyl dobrý nápad ale nic nevypadalo být v nepořádku. V noci přišla bouře, ta pravá letní. Blesky křižovaly oblohu a světlo bylo jako ve dne. Průtrž mračen přinesla velký liják a pokles tlaku. Asi tě ta bouře přinesla k nám na svět. Jsem zvědavý, jestli budeš také tak divoká a nespoutaná jako ta letní smršť. K ránu začaly bolesti a stahy. Chvíli to vypadalo dobře ale, když to nepřestávalo, radši jsme dopoledne vyjeli do porodnice. Bylo to pár týdnů před termínem ale nedalo se nic dělat.
Na schodech v Podolí se mně tvá máma pevně držela, byla trochu vystrašená ale snažila se to nedat moc najevo. Však ty má pevná ramena, to bylo to jediné, čím jsem jí mohl v této situaci pomoct. Pamatuji se na šedivé sedačky v čekárně všechny promáčené očekáváním rodiček. Bylo evidentní, že porodnice má plno a personál se nás chtěl za každou cenu zbavit. Možná chvíle klidu by tehdy zabránila předčasnému porodu, ale ta se nám nedostala. Do porodnice a zpátky jsme ten den jeli ještě třikrát. Třikrát po schodech do a ze čtvrtého patra bez výtahu. Bolesti nepřestávaly. Teprve s nástupem nové večerní směny na příjmu v porodnici bylo rozhodnuto – dítě je na cestě a rodička již půjde rovnou z čekárny na sál.
Ani jsem se nerozkoukal. Maminku naložili na vozík a už jsme jeli. Já s taškou přes rameno, zcela nepřipraven jsem se ocitl přímo na porodním sále. Na jakési předporodní školení pro tatínky jsem měl jít až další týden. Nu což, můj úkol byl jasný, držet tvoji mámu za ruku a kontrolovat doktory, zda nedělají něco špatně. Mámu dali na porodní křeslo a mně postavili ke straně. Co přesně se dělo uvidíš v každém filmu. Otíral jsem čelo a drmolil nějaké zaříkávání, jehož podstatou bylo slovo dýchej. Maminka mně vnímala pouze nějakým vnitřním citem což naznačovalo pouze občasné stisknutí mé ruky.
Porod proběhl celkem rychle. Nejdříve se objevily tmavé vlásky a pak jsi vystřelila jako blesk do připravené osušky. Byla jsi takový malý trpaslíček, přesně jako z pohádek. A ani jsi tolik neplakala – možná ses opravdu na tento svět těšila. Sestra tě rychle zvážila a ošetřila a pak tě položila na bříško mamince. Maminka byla sice unavená ale šťastná. Pak tě zabalili do župánku s kapuckou a dali mně do náručí.
Teprve v tento okamžik mně to došlo. Koukal jsem na tebe a u nosu se ti dělaly bubliny. S kapuckou na hlavě jsi byla nejkrásnější skřítek kterého jsem kdy viděl. Něco jsem ti říkal, asi jako vítej u nás či co a přes slzy jsem skoro neviděl. Byl to pocit velké lásky, nedá se to moc popsat. Pak jsem tě musel dát panu doktorovi, co si pro tebe přišel. Byl to samotný pan přednosta kliniky a pamatuji se, že byl cítit cigaretovým kouřem a mně bylo paradoxně v té chvíli docela líto, že první mužský pach, který ucítíš, budou cigára. Byla jsi moc malá a tak tě odnesli do takové boudičky, aby ses zahřála.
Tvoji maminku zatím ošetřovali. Otřel jsem si oči neb indiáni nepláčou a nasadil zase tvrďácký výraz. Abych atmosféru odlehčil, pokusil jsem se o nejapný vtípek, když jsem paní doktorku upozornil, ať šije dobře, neb na tom závisí naše další rodinné štěstí – nepochopila to. Pak jsme s mámou zůstali sami. Jelikož nebylo v porodnici místo, musela tvá maminka spát na sklopeném porodnickém křesle a ty jsi byla někde o patro níže. Maminka byla moc smutná, že tě nemá u sebe, ale nedalo se asi nic dělat. Poděkoval jsem mámě za tebe. Chvíli jsem jí držel za ruku a povídal, až se jí začala zavírat očka únavou. Šel jsem domů také spát. Byla pozdní noc či spíše brzké ráno a ještě před odchodem jsem po chvilce bloudění tmavými chodbami našel místnost, kde jsi spinkala. Popřál jsem ti poprvé dobrou noc jako tvůj taťka. Zdálo se mi, že ses pohnula a pootočila směrem ke mně. Zamával jsem a jel domů.
Ráno jsem se přišel podívat a našel jsem vás už všechny pohromadě. Máma se učila tě krmit. Pamatuji se, že když jsem přecházel železniční most tak jsem cítil velké rozechvění a emoce. Byla jsi maličká a měla papírový náramek na ruce. Celý týden jsem pak za tebou a maminkou jezdil, než vás pustili domů. Byly i chvíle, kdy jsem měl obavy, zda vše bude v pořádku, ale vždy jsem tušil, že ta letní bouře ti dala dostatek síly vše překonat. Pak přišel den, kdy jsi jela do svého nového domova. V čepičce jsi téměř nebyla v sedačce vidět a doma tě čekala nová postýlka s létajícíma medvídkama.
Psáno na ostrovech a v Praze ke čtvrtým narozeninám své dcery.
