V poslední době v souvislosti s výsledky různých voleb a referend slyšíme stále častěji varování, že jsou ohroženy tzv. evropské hodnoty či dokonce liberální demokracie. Je tomu opravdu tak a kdo a jaké hodnoty nám tu ničí?
Nejdříve se podívejme, co je to vlastně liberalismus. Wikipedie definuje klasický liberalismus jako politický směr kde „byla cílem svoboda a individualismus. Pomocí „laissez faire“ mělo docházet k omezování státních zásahů do hospodářství, a tedy i posílení role jednotlivce. V politice šlo hlavně o ochranu občanských svobod jednotlivců“. To co si dnes někteří představují pod pojmem liberalismus je na hony vzdáleno původním ideálům svobody jednotlivce.
Co se ale nyní děje – slovo liberální převzaly do svého slovníku levicové politické strany zejména socialistické a (neo)marxistické, jejichž nosným prvkem jsou státní regulace, přerozdělování, preferování vybraných společenských tříd a další ideologicky motivovaná opatření a tyto strany v současnosti vládnou v EU. Nechci se zabývat ekonomickými nesmysly a chybami, které evropská levice vrší jednu za druhou neboť jak říkal Churchill „socialistům dříve či později dojdou peníze jiných lidí“. Evropské socialisty nyní dobíhá především jejich vlastní ideologie uplácení a přerozdělování. Nižší střední třída, tradiční voliči těchto socialistických stran totiž zejména velice nelibě nese, že přerozdělování finančních prostředků nyní směřuje stále více na podporu imigrace a na ně zbývá stále méně, tudíž zvažují logicky změnu. Ekonomický liberalismus je tedy v EU stále více obětován a to co se dnes nazývá evropský liberalismus je zcela klasický socialismus který již známe, jen střižený socialismem korporátním, neboť hlavním cílem přerozdělování mimo tzv. chudých voličů levice jsou velké nadnárodní korporace. Klasická střední třída je likvidovaná, neboť ze svého výdělku platí nejen stále rostoucí potřeby chudých a imigrantů ale i zisky velkých korporací.
A občanské svobody jednotlivce? Ty jsou v evropské liberální demokracii nahrazeny nároky a to zejména finančními, která skupina více řve a kdo má za sebou nátlaková média, ten si urve z přerozdělovaných peněz více. Samotných svobody je čím dál méně a evropská levice místo nich přinesla do veřejného prostoru nové dogma tzv. politické korektnosti založené na ideologické předpojatosti a notné dávce naivity, že člověka lze zákonem vychovat. Pravidla tzv. politické korektnosti nyní ve společnosti nahrazují dřívější středověké prohřešky rouhání, tedy jakékoliv chování, na které jakákoliv dostatečně hlasitá skupina poukáže, že by mělo být trestáno. Zde dochází k rozporu mezi státy EU, které komunismus nezažily a státy které reálný komunismus zažily. Občané států bez dotčené bolševické imunizace se totiž domnívají, že dobro může být vynuceno zlem, starší občané bývalých socialistických států ale dobře vědí, že převýchova ke všeobecnému dobru nefunguje ani v pracovním lágru na Sibiři.
A co jsou to tzv. evropské hodnoty, na nichž stojí integrace Evropské Unie (EU)? Základní ideou byla myšlenka volného obchodu a hospodářské soutěže a myšlenka, že „státy které spolu hospodářsky spolupracují spolu neválčí“ – tedy myšlenka svobodného evropského trhu bez regulací a omezení, který by umožnil jednotlivým státům spolupracovat. Další stěžejní idea EU je pravidlo tzv. subsidiarity která je přímo je vymezena v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. Jejím smyslem je zajistit, aby se rozhodnutí dělala co nejblíže k občanům a aby se neustále prováděly kontroly s cílem ověřit, že opatření na úrovni EU jsou oprávněná ve světle možností dostupných na vnitrostátní, regionální či místní úrovni – tolik smlouva o EU. Tedy polopatě řečeno, toto pravidlo je základní idea, která měla EU odlišit od federací, konfederací či jiných unií a to tím, že samotné vrcholné orgány EU budou vydávat nařízení či regulace jen na té minimální úrovni co je absolutně nutná a nelze ji prokazatelně lépe implementovat na úrovni státní.
Základní ideje EU, tj. víše zmíněný volný obchod je ale stále více pošlapáván regulací a nesmyslnými nařízeními. Na 10 vydaných evropských směrnic či zákonů jsou jen maximálně 2 pozitivní, zbytek je pouze byrokratický regulační balast, který svobodné podnikání a obchod víceméně omezuje po všech stránkách. I volný pohyb zboží je dnes v rámci EU komplikovanější než byl dobách kdy jsme nebyli členy EU – tehdy se zboží muselo sice proclít (clo bylo většinou stejně nula) ale tato operace byla jednodušší než dnes dovoz ze zemí EU, kdy musíte nejdříve ověřit DIČ toho, od koho kupujete, vše zaevidovat a pak každý měsíc poslat podrobné hlášení komu jste co prodali a od koho co koupili a navíc riskujete ekonomickou nejistotu, když někdo z řetězce neuhradí DPH, může být libovolně po vás vymáháno i zpětně což již zničilo nejednoho podnikatele.
Volný pohyb pracovních sil je též iluze, zkuste si hledat práci v Německu jako například autoopravář (nebo v jiné profesi mimo těch kde je nedostatek pracovníků), narazíte na tak velké množství byrokratických překážek a profesních či odborových regulací, že legálně obdržet práci je téměř nemožné. Jedna z mála svobodných zemí v oblasti pohybu pracovních sil v EU byla Velká Británie která měla minimum regulací a proto trpěla masivním přílivem levných pracovníků zejména z nových zemí EU jako je Polsko, což následně s nevyřešeným sociálním systémem sehrálo hlavní roli v hlasování o Brexitu.
A mám vůbec mluvit o pravidlu subsidiarity? V Bruselu se dnes rozhoduje naprosto o všem, role národních zákonodárných sborů je postavena na úroveň mávačů, kteří musejí pod sankcí odmávnout to co nevolení autokraté v Bruselu rozhodnou. A tak máme nevýslovnou změť nařízení a pravidel od regulace sekaček na trávu po regulaci tvaru a barvy ovoce a zeleniny, ve kterých se nevyzná ani represivní aparát který je má vynucovat.
Takže shrňme si to, Evropskou Unii nerozbíjejí demokraticky zvolení představitelé kteří se Bruselu nelíbí, ani referenda které oni nechtějí. Evropskou Unii rozbíjí socialistický byrokratismus a ideologická demagogie evropské levice. Evropská levice sama regulacemi, příkazy, zákazy a restrikcí ničí základní hodnoty Evropské Unie na kterých je postavena a likviduje tak odkaz poválečných zakladatelů. A veškeré perverzní ideologické nesmysly platí střední třída, která navíc přispívá na zisky socialisticky žijících nadnárodních koncernů. A střední třída se začíná bouřit, naposledy když se například v Německu vzbouřila střední třída, objevil se takový pán se srandovním knírkem.
