Jak jsem chytil zloděje

V jednom svém dřívějším článku jsem se věnoval okolnostem, které často nutí člověka vzít spravedlnost do vlastních rukou. Jak vypadá takové aktivní „vzetí spravedlnosti do vlastních rukou“ v naší republice? Sám jsem to zažil na vlastní kůži.

Kdysi dávno, asi tak před pár lety -  v životním období, kdy mladý muž má dostatek financí na hezký vůz a nemusí ještě myslet na kombíka a dětské sedačky, jsem si pořídil pěkného sporťáka. BMW kupé řady M s velkobjemovým pomalo-otáčkovým motorem (verze pro USA) s tuningem od nebožtíka Gembally. Auto bylo mírně ojeté ale nicméně stále krasavec, že by na vás Paroubek trestní oznámení podal. Děvčata na mně (tedy na autě) mohla oči nechat, ale toto bylo vykoupeno zájmem ostatních subjektů a účastníků provozu, což nebylo mnohdy až tak příjemné. Zejména jsem si mohl být jistý, že každý policista si chtěl auto prohlédnout osobně a to i zevnitř a také kdykoliv mně policisté viděli jet, chtěli téměř vždy zvědavci vědět, kolik vlastně takový to sporťák jede a jestli má i tuningovou lékárničku. A samozřejmě bylo mnoho těch, co si chtěli auto byť i na chvíli půjčit.

No a tak se jednou stalo, že autíčko zaparkované na zahradním městě přes noc zmizelo. Po pár telefonátech bylo jasné, že ulice zrovna nečistili a na vyleštěné ovládací páčky mého miláčka teď chmatá nějaká cizí špinavá pracka. To pomyšlení (v hlavě mně nevím proč projížděl obrázek nějaké chlupaté opičí pazoury, jak necitlivě mačká troubítko a blinkry) mně moc a moc mrzelo, ale chlapi přece nepláčou.  Krasavec nebyl pojištěný a to mrzelo dvojnásob. Ale život šel dál a já se pomalu smiřoval, že vozítko už neuvidím a ani pocit, že bych měl křesťansky přát radost bližnímu svému z projížďky někde na ukrajinských silnicích, mně nijak nepomáhal.

Nicméně po necelých dvou měsících zasáhl osud. Jdu takhle ráno do práce nedaleko svého bydliště na druhém konci Prahy, a když míjím vjezd do elektrikářské dílny najednou mám pocit, že vidím něco známého. U chodníku stálo zaparkované mé autíčko a uvnitř nějaká vychrtlá melírovaná osoba se sajrajtem na obličeji a v uších, něco kutila uvnitř. Opatrně jsem auto obešel, abych se ujistil, že je to ono. Bylo, jen mělo nasazeny jiné SPZetky a to dokonce obráceně – ta s nálepkami STK byla vpředu. Co teď?

Rychle jsem se otočil a peláším do nedalekého bytu pro zbraň. Trvalo to pár minut. Na rohu se ještě zastavím, abych se vydýchal a uklidnil. Pak pomalu přistoupím k vozu, rozkročím se, natáhnu revolver a zařvu“ ruce vzhůru, vylez z toho auta, je kradené“. No musel to být zajímavý pohled, čekalo mně tehdy nějaké důležité jednání a tak jsem měl dlouhý černý kabát, sako a kravatu – prostě MIB. Zpětně si vzpomínám, že se jakoby vše zpomalilo a jen jsem si přál, aby ta smažka v autě neudělala nějakou hloupost (upřímně řečeno, vybavila se mi scéna z filmu Pulp Fiction a jaké byly ve filmu následně problémy auto vyčistit). Naštěstí byl čórkař zřejmě zběhlý a v bubínku Colt Python rozpoznal ostré náboje 357 Magnum. Z vozu se ozvalo jen „fuj tajbl, to jsou po ránu ale šoky“ a osoba se začalo pomalu soukat ven.

Překvapením pro mě bylo chování chodců, pár se jich zastavilo a sledovali, co se bude dít a jakýsi pán se mně zeptal, zda nepotřebuji pomoc. Řekl jsem mu „volejte prosím policii, chytil jsem zloděje“. Ale nebylo třeba, čórkař z mého výrazu evidentně pochopil o, co jde a hned začal něco mlít o tom, že auto má půjčené od kamaráda a ať dám „…prosím tě tu pistoli pryč“. Scéna se zklidnila, revolver jsem trochu snížil, ale zůstal ve střehu a vyndal telefon a zavolal na policii. Nejdříve jsem volal na 158, kde jsem vysvětlil, že jsem našel odcizené auto a zřejmě pachatele uvnitř, kterého jsem zadržel. Paní na lince si zapsala údaje a řekla, že tam někoho pošle. Rychle jsem ještě zavolal kamarádovi, ať doveze doklady k vozu a další papíry. No uplynula asi hodina a nic se nedělo, čórkař se zatím uvolnil a začal se chovat žoviálně, nabízel cigaretu a naznačoval, že o ukradeném autě nic neví a ať ho pustím. Když jsem se podíval na jeho od brčka zahnědlé pazoury (a představil si, co všechno uvnitř ochmatal), vzedmul se ve mně nějaký pocit spravedlnosti a řekl jsem, že počkáme na policii. Volal jsem podruhé na 158 a tam mně řekli, že o ničem zatím neví a zapsali si mé údaje znova, ale rovnou mně poradili, že nedaleko je místní služebna PČR a že bude možná rychlejší volat přímo jim.

Tak jsem zavolal na udané číslo místního oddělení, které bylo shodou okolností v té samé ulici, ale asi o 900m dále. Popsal jsem situaci, řekl, že je to kousek a že na ně se zlodějem čekáme. Asi za další necelou hodinu volám znova, abych se dozvěděl, že nemůžou najít fotoaparát. Mezitím dorazil kamarád a tak jsem čórkaře chytnul za flígr, kamarád sedl do auta a všichni jsme se přemístili pár metrů dál k policejní služebně. U okénka jsem řekl, co a jak, nadiktoval údaje a data a potom jsme si všichni sedli do čekárny. Bylo zřejmé, že čórkař z policie strach nemá, vyžádal si dokonce kafe z automatu, prostě se choval, jakoby na služebně byl každý den (což nebylo zřejmě  daleko od pravdy).

Asi za další hodinu přijela kriminálka z Bartolomějské. Konečně jsme šli obhlédnout auto. Zámek na dveřích a v zapalování byl rozlomený a auto šlo otevřít a nastartovat obyčejným šroubovákem. Palubní deska byla poškozená a originál rádio bylo pryč, místo toho si tam lump chtěl nacpat nějaký čínský blikající brak. Na podlaze u spolujezdce se válelo pouzdro plné nejrůznějších páčidel, klíčů, pilníčků a dalších evidentně zlodějských věciček. Po otevření kufru nás čekalo překvápko. Kufr byl doslova plný autorádií, reproduktorů a různých dalších věcí a tašek evidentně z jiných vozidel. Při sepisování škod jsem účelově poznamenal, že také přední spojler je rozbitý a v tom okamžiku zlodějíček málem začal protestovat, ale rychle si uvědomil, že to byl trik. Chybějící spojler byl totiž důvod, proč auto stálo jednu noc na tom zahradním městě – čekalo totiž na jeho opravu. Mně pak bylo jasné, že tohle je ten zloděj, který auto opravdu odcizil, neboť jinak by nevěděl, že spojler chyběl, jestli si toho přiznání všimli hoši od kriminálky nevím.

Kriminálka pak s familiárními slovy „tak pojď hajzle“ lupiče odvedla k výslechu. Příslušník místního oddělení začal sepisovat věci nalezené v autě a mně bylo řečeno, ať si jdu zase sednout do čekárny na služebnu, že mně zavolají k sepsání protokolu a trestního oznámení. Nevím už proč, ale nějaký šestý smysl mně velel ještě před odchodem zvednout kapotu, jakože se chci na něco kouknout a rychle sebrat kabel od rozdělovače. Pak jsem si sednul do čekárny. Bylo asi 11 hodin dopoledne. Po chvíli se otevřely dveře a hoši z kriminálky vedli spoutaného zloděje pryč s tím, že ho vezou k sobě k výslechu – ze slov na adresu čórkaře bylo zřejmé, že není úplně neznámá figura. Jednání kriminalistů se zlodějem nebylo zrovna v rukavičkách, ale mně to naplnilo uspokojením a pocitem, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. I to čekání nějak vydržím, myslel jsem si.

Čekám a čekám a asi někdy kolem 13 hodiny vidím, že se starší, takový strejčkovský typ policisty se najednou vyklání z okna a řve ven na ulici „jedeš od toho auta“ a bere čepici a jde ven. Jdu se podívat a málem mně trefí. Vychrtlý melírovaný čórkař sedí v autě a snaží se nastartovat. Policista k němu přijde a zeptá se, co to má znamenat. Čórkař řekne, že ho pustili a že si jen přišel vyzvednout své věci. Policista pak řekne „ať už si pryč“ a na moji otázku, že je zřejmé, že chtěl ten člověk auto znovu ukrást a proč ho tedy nezavřou jen pokrčil rameny a šel zpět do služebny. Čórkař se ke mně s úsměvem otočil a familiárně řekl „Honzo, rád bych to auto koupil, líbí se mně, už jsem si na něj zvykl…“ a tak jestli se nějak nedomluvíme. Odpověděl jsem, že jestli ho kolem toho auta někdy uvidím, tak mu ustřelím hlavu. Trochu mu ztuhly rysy a pomalu odešel. Mezitím další policista nasadil autu botičku což jsem tehdy kvitoval jako pokus zabránit dalšímu odcizení auta, které šlo otevřít v podstatě čímkoliv.

Už byla tma a asi 17 hodin, když jsem se dostal na řadu k sepsání protokolu. Samo o sobě to bylo celkem rychlé. Poděkoval jsem a při odchodu jsem požádal, zda mně mohou sundat tu botičku z vozu, že bych ho chtěl odvézt do servisu. Na to mně bylo řečeno, že to není možné, neboť automobil musí projít důkladnou odbornou expertízou, jaké nástroje byly použity a zda nejsou čísla přeražena apod. No trochu mně to bylo divné, neboť auto bylo ukradeno mně a nikdy dříve jsem neslyšel, že by policie při odcizení vozu dělala nějaké větší expertízy či ohledávání, ale pak jsem si řekl, že to je zřejmě nějaký nový postup. Zeptal jsem se jak dlouho to bude trvat, na což my bylo odpovězeno, že mně vyrozumí.

Uplynul měsíc a neměl jsem ani auto ani vyrozumění od policie co se děje. Šel jsem se tedy optat na služebnu MO, jak to vypadá. Tam mně byla sdělena mírně šokující informace, že zloděj předložil údajnou kupní smlouvu, kde, mělo být řečeno, že vozidlo jsem prodal jakési osobě a ta dlužila našemu čórkaři nějaké peníze a předala mu auto jako záruku na jejich splacení. Když mně ji ukázali, na kupní smlouvě sedělo jen jméno ale RČ i adresa byly vymyšlené. Když jsem to rozporoval, policista jen pokrčil rameny. Na otázku jestli se auto už vrátilo z expertízy mně bylo sděleno, že ho mají na dvoře. Chtěl jsem vůz vidět, a když mi ho ukázali, bylo jasné, že se od té doby auta nikdo ani nedotknul – žádná expertíza se nekonala. Na otázku kdy mně ho tedy vrátí jsem dostal opět pokrčení rameny a ať se zeptám za pár týdnů.

Za pár týdnů jsem se už mírně naštvaný opět zastavil na místním oddělení, abych se optal, kdy dostanu auto zpět. Bylo mně řečeno, že auto je sice stále na dvoře tohoto MO ale vydat mi ho nemůžou, neboť oni to už nevyšetřují, jelikož auto bylo odcizeno na zahradním městě, a tudíž případ spadá pod tamní oddělení. Policista – strýček mně chtěl zřejmě uchlácholit a tak mně dobrácky sdělil „vidíte, pane, kdybyste mu tenkrát dal přes držku a auto si vzal a nikoho nevolal, byl byste na tom líp, měl byste alespoň to auto, že“.

Vydal jsem se na MO, pod které případ spadal. Marně. Zodpovědný policista mně přijal, ale řekl, že zatím neměl čas se se spisem seznámit, ať se stavím za dva týdny. Za tři týdny jsem se stavil znova – pověřený policista byl nemocný a bude asi i příští týden – řekli mi.

Za další tři týdny jsem se konečně s odpovědným policistou sešel. Řekl mi, že lupič je známá firma již trestaná za odcizení nějakých věcí a za podvody. Pak se mně ptal jestli neznám nějaké lidi a když jsem řekl, že ne, objasnil mně, že se v autě našly jejich občanky a jiné doklady a že jim taktéž byly odcizeny vozidla. Podezřelý to prý vysvětluje tak, že dělal černého taxíka a ti lidé mu doklady asi zapoměli ve vozidle. Dále mi řekl, že osoba, která byla uvedena na údajné kupní smlouvě se nezdržuje na místě bydliště a tudíž nemohla být vyslechnuta a tak se musí počkat, až ji někde najdou. Když jsem namítal, že na údajné kupní smlouvě nesouhlasí žádná data mimo mého jména (které zloděj jednoduše zjistil z faktur, které jsem nechal ve vozidle) a ani podpis a tudíž je skrz naskrz falešná řekl, že to se musí právě prokázat. Na otázku jak se bude prokazovat pravost smlouvy, kde nesouhlasí ani údaje o prodávajícím mně řekl, že to právě prověří výslechem toho kupujícího. Když jsem tedy chtěl aby mi policie vrátila automobil, že potřebuji jezdit, řekl mně, že oni žádný vůz nemají a ať si to vyřídím s MO, kde se vozidlo nachází.

No s tím jsem šel tedy zase na první MO a ať mi vozidlo vrátí. Bylo mi sděleno, že oni případ nevyšetřují a nemůžou tedy nic vracet. Už jsem byl dost naštvaný a tak jsem nechal mého právníka sepsat dopis vyhrožující žalobou na PČR za neoprávněné zabavení osobního vozidla, které potřebuji k podnikání a tudíž mně vzniká denně škoda, kterou budu po PČR požadovat. Když jsem dopis chtěl předat na MO, policisté odmítli potvrdit předání. Nicméně trochu se asi zalekli a odkázali mně na velitele. Ten mně po chvilkové diskuzi sdělil, že pokud dostane písemně potvrzení od vyšetřovatele, že vozidlo může vydat, že mně ho mile rádi vydají.

Utíkal jsem na MO zahradní město s tím, ať mně napíší potvrzení, že vozidlo se může vydat. Tamní vyšetřovatel nejprve nechtěl napsat nic s tím, že PČR sama stejně nemá právo cokoliv zabavovat a tím více pokud nemám žádné potvrzení, že mně něco zabaveno bylo, mně nemůže nic napsat, neboť nic zabaveno ani být nemůže. Když už jsem řekl, že budu snad tedy muset žalovat i jejich oddělení popřípadě i jeho manželku svolil, že napíše, že k vyšetřování žádné vozidlo nepotřebuje.

Hurá – potvrzení jsem přinesl na druhé MO a tam mně po půl roce vozidlo vytlačili ze dvora. Veselé také bylo, že jsem musel asi dvě další hodiny podepisovat protokoly, že mně nepatří igelitová taška, plastiková miska pro psa a asi dvacet autorádií a jejich součástí.

No a jak to bylo dál? Auto jsem měl. Čekáte velký proces, kdy se bude prověřovat, co všechno zloděj mého auta ukradl, komu patřili nalezené doklady a co jim chybělo, do kterých aut patří všech asi dvacet autorádií a reproduktorů?

No asi po roce mně přišel doporučený dopis, že policie případ odkládá, neboť pachatel je neznámý.