Dalmátský dotek

Bylo stále ještě velké vedro, byť den se chýlil ke svému večernímu závěru, když z paluby bílé plachetnice seskočil na přístavní molo muž v tmavých brýlích a tričku střeleckého klubu. Říkejme mu Petr a byl to kapitán této lodi, která jednoho červencového dne zakotvila ve starobylém přístavu jednoho ostrova střední Dalmácie.

Plavba se skupinou přátel se chýlila ke konci a Petr měl dost opilecké společnosti, chtěl být chvíli sám, pokynul posádce popíjející na zádní palubě další z nekonečných zásob pivních plechovek a vyrazil pomalým krokem směrem ke starému městu. Únava z celodenní odpovědnosti při řízené obrovského plavidla kombinovaná s lehkou kocovinou a neustálým nedostatkem spánku po nepřerušované vlně večírků na lodi či zábavě v přístavních barech známých dalmatských letovisek, vyvolala v Petrovi pocit lehkého otupění. Toužil si dát ledovou kávu a pak dobrou večeři někde ve starobylé restauraci stranu turistického chaosu.

Možná to bylo způsobené zmíněnou únavou, možná vedrem ale cesta z jachtařského přístavu do starého města vyvolávala v Petrovi pocit nostalgie a smutku, který se stále stupňoval. Uvědomil si, že touto cestou šel před lety se svojí ženou, tehdy ještě přítelkyní po krátké známosti. Za touto zatáčkou bude skála, kde se drželi za ruce, agáve na kterou tehdy koukali má dnes mnohem více květů, u této sochy se fotili a se smíchem se honili. Petr cítil, jak se mu oči zalili vlhkostí a tmavé pilotní brýle si nasadil pevněji na kořen nosu. Petr míval svoji manželku moc rád a právě nyní se rozváděl. Támhle je balustráda, ty jejich fotky s rozzářenými očima budou ještě někde na přenosném disku, kam všechny společné obrázky po odstěhování manželky přesunul, aby mu nepřipomínaly krásné chvíle již minulé. Slz bylo stále více a Petr se je snažil vší silou potlačit, za nic na světě nechtěl, aby jeho, kapitána námořní plachetnice, někdo takto viděl.

V blízkosti centra starého města uhnul Petr do systému starých uliček ve snaze se vyhnout davu turistů hledajících místo, kde utratit své peníze. Po pár krocích se ocitl v malé ale hezky udržované zahradě, která končila schodištěm stoupajícím po svahu vzhůru. Zajímavé, pomyslil si Petr, navštívil toto městečko již několikrát a na tuto zahradu nikdy dříve nenarazil. Vypadala jako soukromá a tak se Petr chtěl nejdříve otočit a pomalu odejít, zvědavost však byla silnější. Pomalu vyšel schodištěm nahoru a ocitl se na malém náměstíčku mezi středověkými domy.

Pak zaslechl hudbu a zpěv, šel pomalu po zvuku, až zjistil, že plácek končí jakýmsi malým kostelem zjevně benátského stylu, kde právě probíhala bohoslužba. Zůstal stát a poslouchal ženský zpěv a tóny varhan. Modlitba byla ve starobylém slovanském jazyce, kterému Petr nerozuměl, ale uchvacovala ho monotónnost předříkávaného textu. Z ničeho nic z malých dveří, kterých si dříve ani nevšiml, vyšla drobná jeptiška v černém hábitu a zamířila si to přímo k němu. Petr téměř zkameněl, cítil provinění, že nezván vtrhl na evidentně soukromý prostor jakéhosi ženského řádu. Postava mířila přímo k němu, skoro jakoby ho očekávala. Petr si ale uvědomil, že nemohla vědět, zda tu někdo stojí, budova neměla naprosto žádná okna tímto směrem. Žena mezitím došla přímo k Petrovi a upřeně se na něj dívala, pak zvedla drobnou ruku a udělal mu malý křížek na čele, tak jak to dělala Petrova venkovská babička, když býval malý. V tomto okamžiku jakoby se něco zlomilo a Petrovy vyhrkly slzy, dal se do hlasitého pláče, celý svět se zakymácel a náhlou slabostí se mu podlomili nohy. Petr ve snaze udržet rovnováhu zavrávoral a poklesl na jedno koleno do vápencového štěrku a zůstal tak v polokleče s usedavým pláčem a slzami proudícími po jeho tvářích. V té chvíli mu bylo jedno, jestli ho někdo vidí, pláč by stejně nemohl zastavit, to věděl.  Pokud by někdo výjev sledoval, viděl by statného opáleného muže klečet ve štěrku před drobnou ženou s její rukou na svém čele. Tento pohled sem ale jakoby zcela zapadal. Možná staré stěny okolo spatřily podobný obraz již několikrát dříve, možná právě zde klečel před mnoha lety stejně pyšný rytíř sražen na kolena drobnou ženou, možná.

Chvění jeho těla pomalu ustávalo a Petr se začínal znovu orientovat, těžce se zvedl opět na nohy a rozhlédl se. Nikdo kolem nebyl, drobná žena v černém odešla a vůbec nevěděl kam a kdy. Znovu se rozhlédl, zda zahlédne něco, co by mu potvrdilo, že se mu to celé nezdálo, byť vnitřně věděl, že ne. Ten pocit, který nyní měl, mu to naznačoval jasně. Jakoby z něho někdo sejmul břímě a Petr se mohl opět narovnat. Cítil se unaveně ale přesto neuvěřitelně svěže a klidně, snad velice vzdáleně se to podobalo pocitům po náročném fyzickém výkonu.

Petr pomalu sešel ze schodů, prošel zahradou a vyšel zpět do úzkých uliček starého města. Pokud by ho někdo sledoval v této osamělé části města, viděl by již jen podivnou postavu statného muže v tričku střeleckého klubu, vpředu snad umáčeném potem v tomto vedru, jak si krátce utírá oči pod tmavými brýlemi, podrážděné možná od prachu letního podvečera.