Současná Evropská unie čelí nejvážnější ekonomické respektive bankovní a dluhové krizi od jejího vzniku. Tato krize může snadno přerůst do krize politické a tím ohrozit samotnou podstatu existence Evropské unie. Proto orgány EU přistoupily na řadu opatření, které dle jejich názoru pomůžou krizi vyřešit. Bohužel, hlavní opatření lze téměř jednou větou nazvat nalévání peněz do postižených zemí, aby se zabránilo řetězové reakci. Je to v zásadě kopie amerického způsobu řešení jejich bankovní krize, která spočívala v sanaci zadlužených bank a „tisknutí“ dalších dolarů.
Zásadní krok EU v boji s finanční a dluhovou krizí přišel v květnu roku 2010, kdy byl Radou ECOFIN po dlouhé debatě zřízen v rámci komplexního protikrizového balíku opatření EU tzv. Evropský nástroj finanční stability neboli Evropský finanční stabilizační fond či jednoduše a neformálně euroval (angl. European Financial Stability Facility - EFSF). Jedná se o účelově založený subjekt (angl. special purpose vehicle), přesněji akciová společnost podle lucemburského práva, která byla zřízena lucemburským státem pro šestnáct členských států EUROzóny v květnu 2010 (jednotlivé členské země převezmou obchodní podíly dle výše svých závazků). Jeho účelem je především za asistence Mezinárodního měnového fondu (MMF) vydávat dluhopisy (tedy půjčovat si finanční prostředky na mezinárodním kapitálovém trhu), za které budou ručit všechny členské státy EUROzóny do celkové výšky 780 (předtím 440) miliard EUR. Takto získané prostředky by se pak poskytovaly jako půjčky těm členským státům EUROzóny, které se dostaly do finančních problémů a nemohou si již za normálních podmínek půjčit na volném kapitálovém trhu.
Hlavním úkolem erovalu je tedy počínaje rokem 2013 půjčovat členským zemím EUROzóny v obtížích (tedy v situaci, kdy si nemůžou půjčit jinde), intervenovat na dluhových trzích (tedy skupovat problematické pohledávky) a případně pomáhat vládám členských států s rekapitalizací klíčových bank. Jde tedy o jakýsi centrální finanční subjekt, který má zajistit všem svým členům zejména výhodnější úrokové podmínky tím, že se odpovědnost za splácení rozdělí mezi všechny členy. Euroval taktéž obdržel okamžitě díky záruce všech zemí EUROzóny maximální rating AAA, což mu umožňuje získat nejlepší možné finanční podmínky. Rozhodování v tomto orgánu se bude provádět dle pravidel akciových společností, tedy dle hlasů, které odpovídají výši poskytnutých záruk (členského kapitálu). Pokud někomu přijde, že podobnost tohoto polostátně-soukromého podniku se sídlem v Lucembursku s jeho americkým protějškem FED je čistě náhodná, tak se plete. Jedná se o evropský ekvivalent a jeho cíle jsou obdobné. Nic jiného než nalévat peníze do problematických zemí totiž zjevně EU neumí, stejně jako na druhé straně Atlantiku.
Nicméně euroval provázejí problémy od samého počátku vzniku. Původní schválený objem záruk (tedy prostředků, které členské státy garantují, že budou vyplaceny) ve výši 440 miliard EUR se ihned po přijetí ukázal být ve světle eskalující řecké krize jako zcela nedostatečný. Proto se v březnu 2011 zástupci zemí EUROzóny dohodli na zvýšení ručení v rámci ENFS ze 440 na 780 miliard EUR. Toto zvýšení ale narazilo ve Slovensku, které se oprávněně cítilo poškozené faktem, že má jako nejchudší země EUROzóny ručit za bohatší členské země.
V případě Slovenska je totiž přepočtený objem záruk na obyvatele ve vztahu k průměrnému příjmu spolu s Estonskem s odstupem nejvyšší ze všech členských zemí EUROzóny. Slovensko s poměrně velmi nízkým podílem mezd na HDP tak v tomto úhlu pohledu dopadá velice špatně. Stejně tak vzhledem k poměrně nízké daňové kvótě by uplatnění záruk znamenalo disproporčně vyšší zatížení veřejných financí zárukami, neboť by vyžadovalo vyšší nárůst veřejných příjmů (a tedy zdanění) v případě jejich hrazení.
Nelze se tedy divit tomu, co stalo následně. Slovensko mělo dohodu o navýšení záruk eurovalu ratifikovat jako poslední. Již před ratifikací bylo navýšení záruk slovenským vnitropolitickým tématem č. 1. Při prvním hlasovaní 11. října 2011, které premiérka Radičová nepochopitelně spojila s hlasováním o důvěře vlády, poslanci dle očekávání neschválili zvýšení objemu ručení v rámci ENFS, čímž zároveň způsobili pád vlády. O dva dni později, 13. října se konalo druhé hlasování, kdy do hry vstoupila opozice a výměnou za nové volby parlament navýšení objemu ENFS schválil.
Součástí opatření EU je spolu s ENFS taktéž v květnu 2010 přijatý Evropský finanční stabilizační mechanismus (angl. European Financial Stabilization Mechanism neboli EFSM). Na rozdíl od v názvu podobném ENFS se tento mechanismus dotýká všech členských států EU (tedy například i ČR). Účelem EFSM je tedy především finanční pomoc všem zemím EU, což při maximální úvěrové kapacitě ve výši 60 miliard EUR působí ve srovnání s ENFS poměrně směšně. Finanční pomoc se opět poskytuje po souhlasu rady ECOFIN (ministři financí EU) schválená kvalifikovanou většinou na návrh Evropské komise po konzultacích s ECB a v souladu s MMF.
Orgány ENFS plus EFSM tvoří dohromady seskupení s neformálním názvem euroval 1. Má se jednat o dočasné nástroje pro vypořádání se s finanční a dluhovou krizí v EU. Nicméně během frenetického roku 2011 se dospělo k názoru, že dočasné řešení nebude stačit a že musí EU přistoupit k déle trvajícímu řešení.
Výsledkem jednání je systém neformálně nazvaný euroval 2, neboli Evropský stabilizační mechanizmus (angl. zkratka ESM - European Stability Mechanism). Jedná se o stálý krizový mechanizmus na zabezpečení finanční stability eurozóny jako celku, který by se měl aktivovat v nevyhnutných případech od roku 2013. Byl založený smlouvou podepsanou členskými státy EUROzóny 11. července 2011, která by mala být všemi státy ratifikovaná do konce roka 2012. ESM nahradí současný Evropský nástroj finanční stability a evropský finanční stabilizační mechanizmus (ENFS plus EFSM), tedy tzv. euroval 1.
Mezi členy EUROzóny ovšem narůstá kritika eurovalu 2, který se nepochybně stane hlavním tématem summitu skupiny G 20 v Cannes. Některé strany na Slovensku se již vyjádřily, že euroval 2 nepodpoří, podobně tomu je i ve Slovinsku a proti se staví i Finsko. Na druhé straně fungování eurovalu 2 bude možné již se zárukou 95% kapitálu, tudíž například nesouhlas jen Slovenska by euroval 2 neohrozil.
Další forma jak EU chce řešit problémy je byrokratická restrikce, mluví se o omezení funkčnosti ratingových agentur či o regulaci finančního trhu a o vzniku nových institucí EU. Jedná se zejména o zřízení úřadů jako je Evropský orgán pro bankovnictví, Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké a penzijní pojištění a Evropský orgán pro cenné papíry a trhy. Tyto instituce by měly dozírat na funkčnost evropského finančního trhu. Odborníci jsou ovšem k akceschopnosti těchto byrokratických institucí skeptičtí.
V září 2011 Evropská komise schválila návrh na zavedení daně z finančních transakcí. Plán na zavedení daně z finančních transakcí (tzv. Tobinova daň) podporuje Německo. Proti ostře vystoupila například Británie, ČR a řada evropských bank, podle nichž tato daň nebude mít na stabilizaci trhů vůbec žádný vliv. Součástí požadovaných opatření jsou i návrhy na regulaci ratingových agentur či regulaci tzv. hedgeových fondů. Je otázka, zda tyto návrhy pomůžou.
Důležitější je ale snaha EU o přísnější trestání zemí, které nerespektují rozpočtová pravidla. V říjnu 2011 ministři financí členských zemí EU definitivně schválili balík šesti opatření pro boj s krizí a předcházení jejímu opakování v budoucnu, který přísné tresty zahrnuje. Tyto opatření jsou dle mého názoru velice důležité, neboť nerespektování rozpočtových pravidel v minulosti zejména u velkých zemí EU jako Francie a Německo vedlo k uvolnění „kázně“ u většiny menších zemí. Velice podstatné je ale i to, že pravidla začnou platit okamžitě (pokud se proti nim nevysloví většina zemí).
Velice významný mezník pro vývoj finanční krize byl říjnový summit EU o krizi (tzv. krizový summit). Mimo jiné zde bylo dohodnuto, že soukromé banky seškrtají řecký dluh o 50%. Je to mimo jiné i první důkaz toho, že Řecko ve skutečnosti již zkrachovalo a že bylo zahájeno ve své podstatě insolvenční řízení. Podle médií se na vrcholných schůzkách unie málokdy jedná tak tvrdě jako v případě tohoto posledního bruselského summitu. Merkelová, Sarkozy a Juncker (předseda Euro Group – EUROzóny) zatlačili na soukromé banky, aby odpustily Řecku polovinu dluhů. Podle Angely Merkelové dostal bankovní sektor „jedinou nabídku“.
Média opět hovoří o tvrdém jednání: "Byla to jako v nejkrásnějším mafiánském filmu nabídka, kterou nelze odmítnout. Jinak by (politici) přistoupili k vynucenému škrtnutí dluhů," soudí komentátor Ftd.de. "Po půlnoci se Nicolas Sarkozy, Angela Merkelová, Jean-Claude Juncker a další náhle postavili do dveří a řekli, že pokud neudělají tento krok dobrovolně, budou k němu donuceni," napsal s tím, že šlo vůči bankám o vydírání.Totiž dle účetních standardů by pro banky nedobrovolná účast byla výhodnější neboť by si ztráty mohli odepsat z daní a uplatnit pojištění u zajišťovacích společností.
Na druhé straně je to významný byť pravděpodobně pouze symbolický krok směrem k vyřešení dluhové krize alespoň pro Řecko. Je totiž zřejmé, že Řecko své dluhy nikdy již nesplatí a budou muset být odpuštěny – proto je podstatné aby se banky a finanční instituce začali připravovat na situaci, že bezedné zachraňování zejména privátního finančního sektoru končí.
Kroky Evropské unie na záchranu evropského finančního sektoru a tím i celé EU jsou přijímány s rozpaky. Na jedné straně vidíme obrovskou snahu o řešení situace naléváním peněž do krizových oblastí a to přesně po vzoru USA, kde se dlouhodobě ukazuje, že to problém nevyřeší. Ty obrovské vynakládané finanční částky bez důkladné opravy evropského finančního systému mohou být ztraceny. Je zde totiž důvodné podezření, že se nejedná o záchranu EU jako takové ale o záchranu zejména privátních finančních institucí. Navíc se zdá, že záchranný systém se dostává na hranici svých možností a řada odborníků varuje před nebezpečím dalšího navyšování záchranného fondu eurozóny. Lehce se může stát, že i přes masivní záruky bude hodnověrnost celého systému nakonec na stejné úrovni jako hodnověrnost nejslabšího člena a to by znamenalo riziko i pro ty silné a zatím spolehlivé země. Taktéž další regulace a omezování obchodu či finančních trhů sice vypadá na první pohled zajímavě, je zde však riziko, že nadměrné omezení ještě více zpomalí tak nutný ekonomický růst a může uvrhnout celou EU do sestupné spirály.
Jediné řešení se tedy zatím zdá nějakým způsobem změnit celý současný systém fungování finančního trhu celé EU – potažmo celého světa.
(obrázky zdroj: http://neviditelnypes.lidovky.cz/)
